30. srpna 2010 - tehdy se Katuši posadila k počítači a řekla si: Co to mají všichni s těma signálama? Zkusím to vyzkoumat.

A založila si profil.

Tehdy ještě signály měly starý vzhled a pro mě byly jako zjevení. Kdepak facebook, ten šel mimo mě. Já měla signály!

Opravdovou závislost jsem si na ně ovšem vybudovala až s blogem. Odstartoval to občan Havel, který mě ponoukl k napsání prvního nedračáčnického článku. Potom to šlo rychle. Psala jsem, co mi slina na jazyk přinesla nebo taky co mi o klobouk zavadilo. Psala jsem v euforii i v depresi, psala jsem odpočatá i unavená, cynicky, sarkasticky, pesimisticky, optimisticky, konstatovala jsem fakta nebo vyvíjela divoké teorie. Psala jsem o včerejšku i o zítřku, o nesmrtelnosti brouka i o hnutích mé (neuž)pubetální dušičky. Psala jsem hodně, někdy hloupě, někdy snad chytře, posuďte sami...

Jisté je, že když před třemi lety Katuši usedla k počítači a proklikala se registrací, byl to pro lidstvo skok nepatrný, leč obří pro ni samou.

Hodně jsem se změnila za ty tři roky. Hodně věcí jsem od té doby pochopila a ještě víc nepochopila. 

Stále nechápu, proč lidi ničí krásné věci, proč dokážou být zlí, proč je nezastaví nic... Stále nechápu, proč je poezie pochopitelná jen některým a proč jen někteří pláčou nad skácenými stromy. Ale vlastně jo... vždyť každý jsme jiný. To jsem už pochopila. Každý jsme jiný, jinak střelený, jinak normální. 

 

30. srpna 2013 - tehdy sedí Katuši opět u počítače a říká si: Co jsem dokázala za ty tři roky?

A odpovídá si: Minimálně jsem zanechala stopu v srdcích mých čtenářů. A to se přece počítá!

 

Takže díky za signály. Za to, že spojují lidi jedné víry, že umožňují sdílet myšlenky a pocity.

A doufám, že za další tři roky tady zase budu sedět, psát a něco si říkat. Třeba že jsem konečně pochopila tu broučí nesmrtelnost...