Dávám sbohem své hloupé představě, že jsem to byla já, kdo si tábor vydobyl a kdo vedl tým vedoucích, kdo ho dal dohromady a kdo rozdával úkoly a zároveň ty své plnil jak jen nejlíp to šlo a i přes neustálou přípravu dalších programů v průběhu týdne strávil většinu času s dětmi. Papírová vedoucí, možná zaujatá, možná jen vidoucí, vyznamenala kamarádku pochvalou: "Po týdnu se mi zdá, že pro tábor děláš nejvíc ty." 

První kříž má pod sebou jen splín, který vyplul na povrch když neměl. Táborníci by se neměli zatahovat do emo nálad svých vedoucích. Jenže to byli zrovna oni, kdo se ptali, proč se mračím, proč jen tak koukám do blba. A byli to taky oni, kdo řekli ten důvod. To je pak těžké, no. 

Já, Katuši, už nejsem naiva. Půl roku životu jsem dala přípravám, sama jsem stvořila koncepci tábora, palce mám okopané ze zadků mých drahých demotivovaných kolegáčků - a oni vytvoří program týden před odjezdem a klapne jim. Dobrá, dobrá, byla jsem blbá. Od teď na to kašlu. Jsem cynik. Stačí začít s přípravami na konci května. Klapalo to předtím, co by to nešlo teď. Druhý kříž ať je nad mým nadšením. Budu si ho šetřit na jiné věci. Třeba na psaní depresivních článků.

Třetí kříž snad vyvolá jen vztek. Buzerace? No fajn, kolegáčci. Jenže když vám to říkám v klidu, neposloucháte mě. Když to řeknu hlasitěji, vysmějete se mi, že mám kecy jak neoblíbená papírová vedoucí. A když už křiknu, proklejete mě a odsoudíte s tím, že na vás pořád jen řvu a že ze sebe dělám důležitou. Jo, máte pravdu. Kašlu na to. Když chcete přes den spát a na nástupy chodit pozdě, když chcete nechat všechnu špinavou práci na dvou, třech lidech - why not. Proč chodit na hry, ve kterých neúčinkujete a proč se bavit s dětmi. Lepší je pít do dvou ráno a pak být druhý den nepoužitelný. Berete život mému snu o dobrém týmu - snad vám Bůh odpustí...a mně taky. 

Jen tři kříže. Za to, že neumím držet emoce na uzdě, za to, že jsem naivní a za to, že po někom něco chci. Jsem vážně příšerná. Všechno hrozně hrotím a přitom se neumím a nechci hádat. Jsem vážně hloupá, když hlásám vedoucí=služebník, nikoliv vedoucí=pánbu? Ale jo, mají pravdu. Ke konci týdne už mi tekly nervy z ignorace těch, kteří by měli jít nejvíc příkladem, takže už jsem se s nimi ani nesnažila vycházet v klidu. Když někomu něco řeknu pětkrát a on na to pořád kašle, člověk má právo se trošku rozčilit. Že se umím rozčílit jen hodně, to je druhá věc. 

 

Každopádně je mi trochu smutno, že se vracím po týdnu domů, a místo abych prahla po co nejdřívějším setkání s kolegy, mám chuť je teď nevidět tak nejmíň půl roku, tedy hlavně některé. A přemýšlím, co mezi nás vstoupilo - jejich celotýdenní prokrastinace nebo moje trvání na pravidlech a zásadách??