Dávám sbohem své hloupé představě, že jsem to byla já, kdo si tábor vydobyl a kdo vedl tým vedoucích, kdo ho dal dohromady a kdo rozdával úkoly a zároveň ty své plnil jak jen nejlíp to šlo a i přes neustálou přípravu dalších programů v průběhu týdne strávil většinu času s dětmi. Papírová vedoucí, možná zaujatá, možná jen vidoucí, vyznamenala kamarádku pochvalou: "Po týdnu se mi zdá, že pro tábor děláš nejvíc ty."
První kříž má pod sebou jen splín, který vyplul na povrch když neměl. Táborníci by se neměli zatahovat do emo nálad svých vedoucích. Jenže to byli zrovna oni, kdo se ptali, proč se mračím, proč jen tak koukám do blba. A byli to taky oni, kdo řekli ten důvod. To je pak těžké, no.
Já, Katuši, už nejsem naiva. Půl roku životu jsem dala přípravám, sama jsem stvořila koncepci tábora, palce mám okopané ze zadků mých drahých demotivovaných kolegáčků - a oni vytvoří program týden před odjezdem a klapne jim. Dobrá, dobrá, byla jsem blbá. Od teď na to kašlu. Jsem cynik. Stačí začít s přípravami na konci května. Klapalo to předtím, co by to nešlo teď. Druhý kříž ať je nad mým nadšením. Budu si ho šetřit na jiné věci. Třeba na psaní depresivních článků.
Třetí kříž snad vyvolá jen vztek. Buzerace? No fajn, kolegáčci. Jenže když vám to říkám v klidu, neposloucháte mě. Když to řeknu hlasitěji, vysmějete se mi, že mám kecy jak neoblíbená papírová vedoucí. A když už křiknu, proklejete mě a odsoudíte s tím, že na vás pořád jen řvu a že ze sebe dělám důležitou. Jo, máte pravdu. Kašlu na to. Když chcete přes den spát a na nástupy chodit pozdě, když chcete nechat všechnu špinavou práci na dvou, třech lidech - why not. Proč chodit na hry, ve kterých neúčinkujete a proč se bavit s dětmi. Lepší je pít do dvou ráno a pak být druhý den nepoužitelný. Berete život mému snu o dobrém týmu - snad vám Bůh odpustí...a mně taky.
Jen tři kříže. Za to, že neumím držet emoce na uzdě, za to, že jsem naivní a za to, že po někom něco chci. Jsem vážně příšerná. Všechno hrozně hrotím a přitom se neumím a nechci hádat. Jsem vážně hloupá, když hlásám vedoucí=služebník, nikoliv vedoucí=pánbu? Ale jo, mají pravdu. Ke konci týdne už mi tekly nervy z ignorace těch, kteří by měli jít nejvíc příkladem, takže už jsem se s nimi ani nesnažila vycházet v klidu. Když někomu něco řeknu pětkrát a on na to pořád kašle, člověk má právo se trošku rozčilit. Že se umím rozčílit jen hodně, to je druhá věc.
Každopádně je mi trochu smutno, že se vracím po týdnu domů, a místo abych prahla po co nejdřívějším setkání s kolegy, mám chuť je teď nevidět tak nejmíň půl roku, tedy hlavně některé. A přemýšlím, co mezi nás vstoupilo - jejich celotýdenní prokrastinace nebo moje trvání na pravidlech a zásadách??
Komentáře
Máš neuvěřitelné nadání, jak s nápadem a nadhledem popsat banální situace a vlastní trpkou zkušenost.
Taky jsem to zažila - někdy se po táboře nedostaví pocit dobře vykonané práce, ale jen únava, vyčerpání a pocit, že tu předtáborovou dřinu a táborové nasazení kromě dětí nikdo nedocenil...
Je to málo - nebo jsou nadšené děti plné zážitků dostatečná satisfakce?
Ale někdy to naopak klapne všechno - na spoluvedoucí je spoleh, hlavní vedoucí je uznalá, počasí vyjde ideální, nikdo se neztratí na celodeňáku ani nezraní při hrách... a děti i spoluvedoucí se hned po táboře dožadují toho příštího...
https://merunka.signaly.cz/1307/proc-nejsem-v-riu-aneb
Přeju Ti zažít i tuhle zkušenost!
Zažila jsem něco podobnýho jako kuchařka na táboře pro maminky s dětmi. Piplala jsem jídelníček, propočítávala kolik čeho a za kolik - jen ten, kdo to dělal ví, co to stojí času. A měla ještě jednu "kuchařku" na pomoc. Vypadala velmi ochotně, ale nebyla schopná sama ani uvařit brambory, pořád myla nádobí a z nákupu, který jsem potřebovala na dvanáctou k obědu přijela v 11:30 - to už mi tekly nervy a dala jsem to najevo. Potom jsem kvůli ní sepisovala, co se bude dělat, jako oloupat cibuli, nakrájet brambory,.. a stejně to nefungovalo. Zničeho nic udělala něco bez domluvy a blbě - jenže byla starší, měla dceru za vedoucí a špatná jsem byla zase já. Nakonec mi ani nepoděkovali, jen jsem dostala diplom od "taťky šmouly". A týden jsem se z toho vzpamatovávala. Dostal mě z toho teprve jeden moc
Díky za obě reakce, teď si čtrnáct dní léčím nervy v kuchyni jiného tábora - jiného ve všech směrech, kromě spokojených dětí - ty naštěstí byly u nás a jsou i zde.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.