Mohl to být ostrůvek ztracený kdesi v moři. Mohli to být ztroskotanci, které na pláž vyplavilo moře. Sedí kolem ohně a v rukou mají pivo, které vyhrabali jako zázrakem z trosek na břehu. Bilancující čtyřicátníci, hledající padesátníci, šedesátníci, kteří pluli začít nový život někde jinde.

"Ať se napije, kdo měl někdy nějaký sen, kterého se vzdal třeba z racionálních důvodů. Nebo pro někoho jiného," řekne jeden z nich. Lahve se zalesknou ve světle ohně, když je zvedají k ústům. Pijí všichni.

"Ať se napije ten, kdo někomu nechtě ublížil." Ruce se zvedají, hlavy se zaklání.

"Ať pije ten, kdo se nešťastně zamiloval, tak hrozně, že nemohl jíst ani spát, plakal a pokaždé, když na dotyčnou osobu pomyslel, stáhlo se mu hrdlo a nebyl schopen slova. A myslel na ni pořád." Pivo tiše šplouchá o stěny prázdnících se lahví. 

"Ať se napije, kdo si někdy připadal jako po vyhoření." Opět se zvedá většina lahví, sklo ťuká o zuby, ozývá se polykání.

"Ať pije ten, komu se někdy chce zvracet sám ze sebe."

"Ať se napije každý, kdo si připadá jako by měl tisíc let..."

Lahve se zvedají a prázdní, nikdo se nedívá na ostatní, jen zírají do ohně a přiškrceně pronášejí své věty. Většina z nich nad otázkami uvažuje a pak teprve pije. Rozmýšlí. Nedělají ukvapené závěry.

Mohl to být ostrov trosečníků a mohli to být dospělí, protřelí životem, ale nebyli.

Byla to chata nedaleko přehrady a z těch osmi deseti pijáků bylo přes dvacet jen dvěma. 

 

Není to jistě problém jen naší generace. I všechny předchozí by si přišly ve věku mezi patnácti a dvaceti staří jako Metuzalém, ale asi nad tím prostě neměly čas či potřebu přemýšlet. Asi se v sobě moc pitváme. Možná, že nás to i baví, lít do sebe pivo a ze sebe splíny.

 

Nebo je normální, že se ruce šestnáctiletých zvedají při zmínce o vyhoření?