Určitě to znáte. Uděláte něco, co vybočuje z formátu, a hned jsou kolem vás odsuzující oči, lidé pohrdlivě odfrkují, dívají se na vás skrz prsty, ohrnují nos, zkrátka - soudí.

Soudí? Proč? Jakým právem. Soudí soudci - a za zločiny proti lidskosti, ne proti obyčejnosti. Soudí soudci a Soudce, všichni pověření, Jeden pověřenější.

Proč máme i my pořád tendenci někoho odsuzovat? Za to, jak žije, co má rád, za to, co poslouchá za hudbu, co nosí za oblečení, za to, koho miluje nebo za to, koho rád nemá, pořád, pořád dokola. Potkáváme lidi, podíváme se na ně a řekneme si, v duchu nebo sousedovi - to je člověk takový a takový, jen se na něj podívej... Někdo v našem okolí vyvede nějakou neobvyklost, skočí si padákem nebo si nechá udělat tetování a my si už ťukáme na čelíčko, co je to zase za idiota, nemá rozum, je to prostě a jednoduše podivín...

Jsme představováni novým lidem a uděláme si o nich obrázek už při podávání ruky - a jestliže z této naší představy vybočí poté, co je poznáme důkladněji, stydíme se sami za sebe a snažíme se rychle ten obraz přemalovat, ale pořád, i po letech, kdy už víme, že jsou to lidé jiní, než za jaké jsme je měli, nám zůstává divný pocit a vzpomínka na to první setkání - jo, tehdy jsem ho/ji uviděl/a a řekl jsem si "To je určitě super člověk", ale vyklubal se z něj/ní blbec, nebo jsem si řekl/a "Tohle teda je zjev" a vyklubal se z něho/ní totální šílenec, který vám přirostl k srdci jako bratr...

Dělám to taky a přes všechnu snahu se mi nedaří toho zbavit. Když se s někým seznámím, hned si ho strčím do škatulky a jen s nelibostí ho pak přeřazuji. Je to špatně, zdá se mi. Aspoň se mi podařilo přestat lidi soudit za to, co udělali. Než vyslovím svůj názor, seženu si co nejvíc informací - i zdánlivě neodpustitelné činy jsou někdy na místě. Záleží na okolnostech. Z vlastní zkušenosti vím, že není příjemné, když vás lidi za něco odsoudí na sto let na galeje, aniž by zjistili, co vás vedlo k tomu, co jste udělali. Okolnosti jsou polehčující a ne že ne. 

 

Lidi soudí za spoustu věcí. Ale proč? Tohle je přece můj život. Chvilku nechci být v proudu, chvilku chci létat! Chvilku nechci být v davu, chvilku chci být na nebi. Chvilku nechci být v uniformě, chvilku toužím po něčem jiném, co nemá nikdo! Nikomu tím nebližuju, když začnu dýchat rychleji než zbytek světa, když si lehnu do trávy místo do postele. Nevraždím, jenom chci být já a ne jen podle pravítka...

Mám pocit, že jsem to moc nevysvětlila. Vždycky, když mě napadne hlubokomyslná úvaha o nesmrtelnosti brouka, celou ji domotám a místo k broukovi se doberu k žížale. 

Tak mě za to prosím nesuďte.