A lidé jsou obrazem krajiny, ve které žijí.

 

Stojím na Gruni a hledám správné přirovnání pro beskydskou krajinu. Vidím v ní kousek Jeseníků, kousek Krkonoš a kousek Vysočiny.

Hloubám nad tvarem kopců a linií obzoru ještě stále nezaujatě. Nemyslím na tu zemi jako krajinář, ale jako někdo, kdo se snaží o poezii. Beskydy mi připomínají snad všechny hory, ve kterých jsem byla a přece se od nich liší tak moc, jak jen to jde. Jsou krásné. Okamžitě se mi vpíjejí do srdce a já si nahrávám jejich obraz do paměti. Jací lidé se rodí v zemi, která si člověka ochočí na první pohled?

Uvědomuji si svou výhodu. Celý život jsem strávila v Brně a mohla jsem si tedy vybrat, zda porostu směrem na jih, nebo jestli se nechám uchvátit severem. Před bezlesou krajinou jihu jsem dala přednost kopcům severu a zatím jsem nelitovala. Jedinou nevýhodou je, že jsem v jižních Čechách upadala v hluboké deprese, jelikož tamní krajina nemá obzor a já, zvyklá na zvlněnou linii kopců, neustále hledala očima záchytný bod. 

Poznamenalo mě několik krajin - Drahanská vrchovina, Krkonoše a Jeseníky. Nejvíc ovšem okolí Bystřice nad Pernštejnem (říkat Českomoravská vrchovina je dost široký pojem, je jiná na severu a na jihu, na západě a na východě). Tam jsem poprvé obejvila, jak zvláštní věc je krajina. Že linie obzoru je většinou (v českých zemích) hodně podobná a přesto...přesto poznáte, kde zrovna jste.

Když si tak člověk uhání za svým cílem a hledí u toho z okna, vidí změny krajiny kolem. Remízky, lesy i pole jsou stále stejné, ale přitom se od sebe liší. Kdo to sleduje, pozná pak kde zrovna je. 

Vyrostla jsem v kopcích a údolích a snad se i té zemi podobám - kdo ví jak to posoudit. Ale vím, že chci v krajině nechat nějakou památku. Ale jen...takovou, která tu krajinu nezmění. Proto jsme vztyčili kříže. Proto stávám na kopcích a stávám tam dlouho - otiskuji se do krajiny. Proto sbírám kamínky a nosím je po kapsách - svou krajinu si nosím s sebou.

 

Když spatřím známou linii kopců, když vidím remízky a meze a polní cesty a když sedím na louce a kolem mě je země od obzoru k obzoru, napadá mě jediné:

Být v této zemi básníkem je snadné. Stačí jen sbírat slova, která do krajiny vepsal Bůh.