Kdybych se narodila před pěti sty lety do šlechtické rodiny, můj osud by byl zpečetěn. Jelikož jsem gramla neschopná, byla bych terčem posměchu co se týče vyšívání na hedvábí, což byla jedna z mála zábav, jimž ženy v roce 1513 holdovaly. Jelikož se sebou nenechám úplně zametat a jsem ochotna pro vlastní názor riskovat, považovali by mě asi za černou ovci rodiny a nakonec schovali do kláštera. K čemu v té době žena, která neumí vyšívat a k tomu nejde daleko pro ostré slovo...

Kdybych se narodila před dvěma sty lety do chalupy pod horami, stále bych měla špatnou pověst, co se týče ručních prací, ale na druhou stranu by se o mě vědělo, že umím vzít za práci v domě nebo na poli. Ve svém věku bych měla aspoň dvě děti a musela bych se starat i nevrlého manžela, možná že by byl hodný, možná že by pil. Třeba by mě rodiče provdali za vdovce? Kdo ví, co by se stalo Katuši roku 1813...

Kdybych se narodila před sto lety do domku na brněnské periferii, byla bych stejná jako desítky, stovky jiných žen. Utahaná z práce bych se vracela domů a pak, po nezbytné pomoci matce bych si vyšla s mladým mužem z vedlejší ulice na krátkou procházku kolem řeky. Vyznal by mi lásku a přitom mluvil zapáleně o tom, že už brzo se všechno změní. Tehdy, v roce 1913, by si maloval budoucnost růžovými barvami. Požádal by mě o ruku a pak by ho povolali do boje. Místo snoubence by domů přišel jen strohý dopis na šedém papíře... A Katuši v černém by měla před sebou celé krásné dvacáté století...

Já se ovšem narodila teď. Mám před sebou století jednadvacáté a takové coby, kdyby je jen taková srandička v půli léta.

Minulost změnit nemůžeme. Ovšem s budoucností je to jiné...

Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká...