aneb Když si jede Katusi odpočinout tam, kam většinou jezdí nervit.

Řeč je o loučce kdesi mezi lesy, kde lišky dávají dobrou noc a kde fouká snad pořád vítr - o našem tábořišti. Letos tam zavítám poosmé - je to teprve můj osmý rok, kdy jezdím na tábory. To je divné...už potřetí přitom jedu jako programová vedoucí, jako "velitel šéf", jak mi říkají. Uvažuju o tom, jak jsem se k tomu vlastně namanula...kdo ví. Tak nějak...samo. Ale to je fuk.

Každopádně, když nepočítám ty tři roky na tábořišti jako dítě, jezdím do Lísku nervit. S programem, s počasím, s lidmi. Někdy je to opodstatněné, někdy méně, někdy vůbec, ale ať je to jak chce, vracívám se z našich táborů vyplivnutá. Nejen zvenku. I zevnitř. Více či méně.

A teď jsem se vydala do Lísku jen tak, přebrat tábořiště, odpočinout si.

Bylo to humorné. Podle mých informací jsme tam měli být jen my, tedy vedoucí a rádci z mého týmu, a jedna rodina. Těšili jsme se na proflákaný víkend. Proflákaný víkend to nakonec byl, ovšem sešly se tam tři skupiny, které si myslely, že úkol hlídání tábořiště byl svěřen jen jim. Prostě komunikace na jedničku (ne mezi zúčastněnými vzájemně, ale mezi nepřítomnou organizátorkou a zúčastněnými).

Náš tým tak byl najednou obklopen mladými rodinami, lidmi, kteří jezdívali na tábory dřív a teď už to jsou velcí dospěláci s dětmi a náležitou důstojností.

Teda, s tou důstojností bych to nepřeháněla, pravda (nepochopte ve zlém!). Byla s nimi hrozná sranda - nadávali jsme, vzpomínali, zpívali, některé vtipy byly celkem lechtivé, vládla prostě hrozně fajn nálada. Já si popovídala s lidmi, se kterými jsem si nemohla popovídat celé roky nebo dokonce nikdy. Všude se to hemžilo dětmi a psem a přesto se našla chvilka na pingpong, táborák (pardon, ohýnek na opíkání špekáčků), na klidné popovídání... 

Když jsem se - už jen tři z našeho týmu a pes - vraceli vlakem domů, společně jsme se shodli na tom, že to bylo neuvěřitelně pohodové a příjemné. Že jsme si skvěle odpočali. Že to byl prostě víkend, jakých vždycky bude málo a na které vždycky zůstávají příjemné vzpomínky.

 

A takhle si představuju setkávání různých "generací vedení", jde-li to tak říct. Že si lidi sednou, hladí psa, pijou pivo, vaří guláš, pinkají si... Že si vykládají, vzpomínají... Ne že ti starší udílí rady těm mladším metodou "já jsem pánbu", že je poučují, že se od nich distancují... Kolikrát tohle slýchávám od známých, kteří jezdí jako vedoucí na tábory. Jsem ráda, že u nás je to tak krásně, že i když by nám mohli do jednoho vyčítat, že to co děláme děláme špatně, nezodpovědně či jen jinak než oni, nic takového nedělají. Sice je tu jedna problematičtější osoba, ale je jen jedna, tak co si s ní dělat zbytečně hlavu.

Děkuji Pánu za to, že jsou lidi, kteří, ač zasloužilí otcové a matky, jsou podle všeho pořád stejní šílenci, jako bývali dřív. Že jsou to dospělí - a přitom nedospělí. Snad chápete, jak to myslím. Jsme ráda, že mám kolem sebe tolik vzorů, jak správně dospět. Ono mi to totiž dělá hodně hlavu, bojím se, abych jednou ráno nevstala a nebyla suchar bez fantazie a špetky smyslu pro humor... Může to vyznít pateticky, ale to mi odpusťte, jsem prostě milovník dramatu.

Z víkendu jsem se vrátila odpočatá a s bezvadnou náladou. Jak krásně může skončit nečekané!

 

Já jen doufám, že jsme rodiče moc neodradili a že nám vychovají další bezvadnou várku táborníků.