Tam, kde jsou hvězdy tak blízko a je jich tolik, se lidé mění. Kluk, o kterém by nikdo neřekl, že je "romantik", si povzdychne: "To je krása". Jeho kamarád, který k víře přistupuje poněkud laxně, se ozve: "Díky za to, Pane Bože!" A dospělý chlap, otec rodiny, pohlédne na nebe a pronese: "Tolik hvězd a tak blízko, to je jen tady." A v srdci každého z nás zní nějaká zvláštní melodie, tu dunivá jako varhany z hlubin země, tu zpěvavá jako mládež kolem ohně, tu velkolepá jako vichřice ve větvích, tu nesmělá jako pípnutí probuzeného ptáka.

Tam, kde jsou hvězdy blízko a je jich tolik, není čas vůbec důležitý. Jestli budete pozorovat hvězdy hodinu nebo půl noci, na tom přece vůbec nesejde. Když se slunce schová za obzor a první hvězdy na vás mrknou, zpod listí se vyplíží noc – a nastolí svá vlastní pravidla, svůj vlastní čas. Zavoní lebeda, lehce foukne noční větřík. Hodiny tikají najednou úplně potichu, potichoučku, aby nerušily. Svůj čas odměřují nesměle a čas noci zatím tiká nahlas, přesně, duní korunami stromů i stébly trávy. Všechno má svůj vlastní čas. A na všechno je toho času dost. Noc je dlouhá a mladá, mladá tak dlouho, dokud ji nezaženou zpět pod listy první známky úsvitu.

Tam, kde jsou hvězdy blízko a je jich tolik, se moje oči noří do hlubin vesmíru jako dvě družice. Když tak člověk leží na zádech na louce a kouká do vesmíru, zdá se, že nad ním leží tlustá černá deka, která je proděravěná tisícem dírek a skrz ty dírky je vidět velké světlo zářící za tou dekou. A ono je to přitom vlastně úplně naopak. Nad hlavou máme hlubokost zcela nezměrnou a nepředstavitelnou a v té černočerné hlubině se vznáší miliony hvězd a kolem těch hvězd planety a kolem těch planet měsíce… Kdo ví, třeba tam někde, v té nekonečnosti, leží nějaká zrzatá copatá mimozemšťanka a kouká na vesmír z druhé strany a myslí na podobné nesmysly jako já.

Tam, kde jsou hvězdy blízko a je jich tolik, zavládne ticho, jaké jinde nepoznáte. Slyšíte svůj vlastní dech, slyšíte tlukot srdce, slyšíte kroky brouků v trávě. Kdesi daleko, předaleko, uhání opožděný motorkář. A ještě dál houká vlak. V tom tichu jak by cosi praskalo a když se podíváte vzhůru, zjistíte, že to hvězdy na vás mrkají. Jak by volaly „Tady, tady nahoře! Pojďte k nám! Je tu krásně, je tu volně. Celý vesmír by byl jen váš!“ A my, malí červíčci na malé Zemi, my hrdě odpovídáme: „Ne, nás nezlákáte! Nám je tady dobře. I přes to, že nám nepatří celý vesmír. Patří nám tato chvíle a to nám stačí… Nás nezlákáte!“ A hvězdy se usmívají a volají zase někoho jiného. A vy stojíte pevně na zemi a slyšíte její slova, kterým nelze rozumět, ale jsou to právě ta slova, která vás drží na zemi a kvůli kterým odmítáte svůdné nabídky hvězd… Šeptá tráva a hlína a stromy a potoky a kameny. Potom někdo promluví a svět svůj šepot ztlumí, nepochopitelná chvíle pomine.

Tam, kde jsou hvězdy blízko a je jich tolik, hoří oheň a kolem něj skupina lidí, jež by se v normálním životě nikdy nesetkala. Ale oni tu jsou a důvod, proč se setkaly tak podivné a zcela rozdílné typy, zní vzduchem. Modlitba letí ke hvězdám a ještě výš a nejeden z těch, kteří hledí do plamenů, pozvedá zrak ke svým přátelům, ke gejzírům jisker, ke třpytící se obloze… A ten klid, který máte najednou v duši, ten klid přeji získat každému.

Tam, kde jsou hvězdy blízko a je jich tolik, tam, kde je ticho a klid, a kde máme stále po ruce dobrého přítele, tam, kde odhazujeme své starosti, tam brzy zamířím i já… a nemůžu se toho dne dočkat.