Za sluncem? To jistě znamená k moři! Nebo snad ne?

Ale jistě že ne! Copak nevíte? Slunce není jen na obloze, slunce máme i v duši. Tedy - měli bychom mít.

 

Tuhle jsem si takhle cestovala k sestřičce na chalupu a bylo hrozně. Vedro, já spálená ramena, na nich batoh, měla jsem žízničku na pivíčko a k tomu ještě hlad na zmrzlinu. Kolem bylo upoceno, místy smradlavo a vlastně bych v těch třiceti ve stínu měla být otrávená jako špička banánu (kdo neznáte tu legendu, vězte, že do špičky banánu se zakousne jedovatý pavouk/had a proto se nesmí jíst). 

Jenže já nebyla otrávená. Cestovala jsem po známé trase a ač jsem měla hlad jako prase, stejně jsem se smála na celý svět. Zvlášť když mi autobus neulét. Tedy neujel. 

Jen jsem projela předposlední stanicí, cosi se ve mně vzedmulo. Najednou byly pryč všechny starosti se semestrálkou i se zkouškami, hydraulika byla vzdálený sen a z botaniky zbyly jen názvy krásných kytek, které znamenají prázdniny - Dianthus carthusianorum, Fragaria vesca, Campanula patula a samozřejmě i Vaccinium myrtillus (v hojné míře, prosím. A s cukrem. Mňam.)

Jak autobus kodrcal do kopce kolem golfového hřiště, najednou koukám - to na tváři není pot, ale slzička. Tedy, jsem známá hysterka, takže takhle uroňuju celkem často, jenže tohle byla slza jiného ražení - bylo to čiré, stoprocentní, koncentrované štěstí. To jsem tedy koukala. Plakat od radosti se mi už dlouho nepoštěstilo.

 

I v cíli mé cesty byl pařák, ale když autobus odfuněl a já osaměla na rozpálené venkovské silnici, kde se mi sandály bořily do asfaltu, nějak jsem nevnímala ani horko, ani bolavá ramena, ani tíhu batohu.

Zbylo jen slunce, slunce všude kolem, které mě zalévalo teplem a přátelskými paprsky, které zlatilo svět a roztahovalo se po modrém nebi. Tolik poezie v pár krocích od zastávky k chalupě! Škoda, že jí bylo tolik, až se mi slova rozutekla. Byla by to báseň básní. 

Šla jsem pomalu, nespěchala, prostě jsem si vykračovala středem silnice. 

Od zápraží mi už mávala (jako správná paní domu) sestřička. Pohostila mě topinkama a pak jsme se šly projít (pšt) na golfové hřiště. Šly jsme bosy, green krásně studil a byl jako samet, slunce zapadlo a stejně jako by pořád svítilo.

Z nás.

 

I kdyby bylo nejpochmurnější počasí, jaké kdy svět viděl - když jste s lidmi, jež milujete, na místě, kde jste nechali kus srdce, tma na vás nemůže.

Svoje slunce si musíme nosit v sobě.

Abychom za ním nemuseli jezdit přes půl Evropy na rozpálené pláže, ale měli ho hned po ruce i ve sněhových závějích.

 

Slunce v duši a nespálené uši všem!