Maličkosti.

Opomíjíme je, přehlížíme, nevnímáme... A pak si jich jednoho dne všimnete a vykouzlí vám na rtech úsměv. 

Tak například - milí Brňáci, všimli jste si někdy, že u zábradlí na Hlavním nádraží, nástupiště, odkud jede osmička do Líšně a dvanáctka do Komárova, je takový podivný žlábek? Vidět moc není, ale nohama ho cítíte. Je vystátý tisícovkami nohou, patřícím těm, kdo se o zábradlí opírají. Jezdím přes nádraží drahně let a všimla jsem si toho teprve před měsícem.

Anebo se občas podívejte při průchodu centrem vzhůru. Shlížet na vás budou nejrůznější tváře, pitoreskní, roztomilé i překrásné, opršelé do neurčita i čerstvě opravené. Chodím teď městem se zakloněnou hlavou a nacházím stále další a další výtvory dávných štukatérů. A pokaždé mi zlepší náladu. Říkám si - jo, holka, ty si stěžuješ, ale koukej, jaks mohla dopadnout, mohli na tebe...kálet holubi. 

 

Maličkosti, maličkosti, maličkosti. Kapka v pavoučí síti, sedmikráska, pětikoruna na chodníku, vtipný nápis ve vlaku... Jsou to věci, kterých si ani nevšimnete, když se po nich nedíváte. Když nehledáte. Když hledáte, najdete je a ony vás třeba pobaví nebo naopak rozesmutní, to podle toho. Možná vás prostě jen potěší.

Jedna moje kamarádka říkávala, že se pořád zabývám nepodstatnýma maličkostma. Ale prosím - právě ty maličkosti jsou to, co dělá život zvláštní. Navíc - někdy má člověk potřebu si všímat takových malých věcí a okázale přehlížet ty velké.

 

"Lidský sklon považovat maličkosti za důležité přinesl mnoho velikých věcí." (G. Ch. Lichtenberg)

Má to něco do sebe. Minimálně to odpoutá vaše myšlenky od "velikostí", které vám dělají vrásky...