Hodní kluci jezdí ve stříbrné audině, zlí v černém Range Roveru.

Hodní kovbojové oblékají světlou kůži, zlí mají dlouhé černé pláště.

Hodní rytíři mají zlaté zástavy i vlasy, zlí jsou tmaví.

Hodní policajti si nikdy nevezmou černé tričko, zato zlí se bez něj nehnou.

Hodná královna je růžová a bílá, zlá se halí do temných barev a užívá temně rudou rtěnku.

 

Jo, jenže takhle to nefunguje.

I ten nejkladnější šerif občas sáhnul po bonbónu, který mu nepatřil. I ten nejčestnější rytíř občas použil v boji menší úskok. I ta nejčernější čarodějnice se rozněžnila nad štěňátkem. I ta nejzlejší královna dala občas někomu milost.

Jenže to nás pohádky neučí. Pohádky nám vykládají o tom, že první dva sourozenci jsou lstiví a závistiví a často i oškliví, ti nejmladší jsou naopak buď mírně nablblí, zato s hromským štěstím, nebo nadpozemsky krásní. Macechy jsou vždycky zlé a vlci žerou malé holčičky, které se samy procházejí lesem. 

A potom pohádkám odrostete a zjistíte, že je to vlastně trošku jinak. Že šerif je kolikrát největší lotr z města a že nejstarší bratr je nejobětavější, nejsympatičtější a nejdůvěřivější.

Zjistíte, že život je prostě jiný, než v pohádkách. Že lidi nejsou jenom zlí a jenom hodní, že lidi nejsou absolutně kladní nebo absolutně záporní.

Život není zebra, ale chameleon.

My nejsme ani černí, ani bílí, ale barevní.

A popravdě, není vždycky úplně jednoduché to pochopit a přijmout.