Aaaa! Máme tu zase jeden nedělní kostelní hejt. Na špuntovky.

Špuntovka je dáma, která, ač nemá žádné zásadní zdravotní potíže, usádlí se (někdy doslova, to v případě těch korpulentnějších) na kraji lavice a když ji požádáte, jestli vás pustí, hodí po vás pohled jako šuriken (to je taková ta ostrá házecí nindža věc).

Teď absolutně nemluvím o lidech, kteří by měli s vbelháním se do lavice potíže. 

Já neříkám, může se stát - jste nachlazení a vybíháte z kostela kašlat plíce, máte s sebou zavazadlo a nevejde se do lavice, je vám zle nebo musíte utéct z kostela hned po požehnání kvůli autobusu.

Ne, o tom taky nemluvím.

Já mluvím o těch osobách, které takto činí bezdůvodně vždycky a ještě je to třeba okořeněno tím, že sedí v lavici pro sbor, odkud se nehnou ani po několika zdvořilých a několika nezdvořilých výzvách.

Aby někdo neřekl, že diskriminuji muže, zmíním se i o nich - nepotkala jsem nikdy špunťáka, vždy je to žena (ne, stařečci s berlemi nejsou špunťáci)(možná jsem se jenom špatně dívala, tak když tak pardon). Nevím, co nás k tomu vede a asi nemám dost odvahy po tom pátrat. 

Špuntovky nemám ráda. Štvou mě. Já vím, mělo by mě spíš štvát to, že jsem tak zlá a ošklivě mluvím o cizích lidech a navíc v kostele a vůbec, ale neštve mě to. Howgh.

 

P.S. Se špunty se setkáme i v šalině nebo na akci bez místenek, tam už je ovšem složení pestřejší a jsou tam i špunťáci.

 

P.P.S. Nemáte ve farnosti ani jednu jedinou špuntovku? Tak tomu nevěřím.