Víte, že včera byl nejdelší den v roce? Jak jste si ho užili?

Někteří mí kamarádi vyrazili na přehradu, já si to užila s rejžákem a učením. Pořád jsem si říkala - takovej dlohej den, to toho stihnu! Jenže když jsem večer usínala, nezbylo mi než přiznat si, že jsem toho zase stihla sotva polovinu. Napadlo mě, co s tím časem dělám. A pak mi hlásek v hlavě vyčítavě řekl: "Spíš co čas dělá s tebou!"

A je to fakt. Čas s námi zametá a my se nebráníme. Pořád v presu, pořád sprinty, jazyk na vestě.

Upřímně, ruku na srdce, dcery a synové - kdy naposled jste jen tak poseděli s rodiči? A rodiče - kdy jste si naposled popovídali s dětmi, aniž byste po chvíli nadhodili nějaké ožehavé téma? Kdy naposled jste se zastavili a přičichli k růži, pohladili psa, pozorovali západ slunce? Kdy naposledy jste šli pěšky a kdy naposledy jste zmírnili svůj každodenní běh?

Kdy jste si naposledy udělali čas sami pro sebe, koupili si něco pro radost, dali si zmrzlinu a podívali se na oblíbený film?

Kdy naposledy jste si udělali čas na Boha, vzali si Bibli a šli s ní někam na kopec nebo do zahrady?

Proč jsou tak oblíbené věty: "Ne, promiň, nemůžu, nemám čas, nejde to, jindy."

Včera byl nejdelší den v roce a já ho nevzala za úplně správný konec.

Ale zkusme se zamyslet - vládneme svým časem? Nebo naopak náš čas vládne nám?