!!!Začátek varování!!!

Následující příspěvek se týká jizev a je možné, že slabším povahám bude zle od žaludku

!!!Konec varování!!!

Dávní válečníci s oblibou vystavovali jizvami pokrytá těla, jelikož to znamenalo, že zažili mnoho bojů a především - že je přežili. Vyprávěli historky o tom, jak ke svým zraněním přišli a bývaly to příběhy krvavé a odvážné a končily návratem do tábora a oslavou. Když ne vítězství, tak aspoň toho, že stále žijí.

Dneska už jsou jizvy spíš pohanou než ozdobou, to si přiznejme. No, taky záleží na tom, co je to za jizvy, to je jasné. Ale občas se najde někdo, kdo si svých jizev "cení". Třeba já.

Když to tak čtu, zní to celkem úchylně. Ale snad chápete jak to myslím. Já je prostě mám jako připomínky. Poněkud morbidní, uznávám. Ale já jsem považována tak celkově za morbidní.

Zpola uříznuté bříško palce na levačce a tmavší čára na prostředníku téže ruky jsou mi svědkem mé "šikovnosti" a hlavně úžasného týdne s mou nejmilejší sestřičkou. Kuchtily jsme na kachlácích, chodily na procházky, hrály na kytáru až se myši stěhovaly a učily se francouzsky. A když jsem se dva dny po sobě pořezala při krájení rajčat, ona se mi celkem právem smála. 

Teď docela čerstvá sedmice opět na levé mi bude už napořád říkat: Byla to těžká porada, bylo náročné stát si za svým i přes poněkud laxní podporu tvých kolegů, ale zvládli jste to! Vznikla tak totální blbostí, že si až říkám, jestli mi třeba nechtěl Někdo připomenout pokoru a úctu ke starším a zkušenějším, které jsem po hodině zbytečných řečí začínala ztrácet.

Na nose mám jednu veselou památku na rozverného spolužáka, garnyž ve výši čtyř metrů a na botu, která na té garnyži uvízla. Mám z toho poučení - neválet se v hodinách angličtiny po zemi. I když se sleduje film. Ačkoliv musím uznat, že to byly nejlepší hodiny angličtiny na světě. I přes rozražený nos a omdlévající spolužačku, která nesnáší krev.

A nakonec jizva, kterou mi všichni rozmlouvají - taková ošklivá na lokti. To jak jsem zkoušela lítat a zapomněla mávat křídly (byl to veselý rok, kdy mi všichni říkali Kačeno a když jsem se přiblížila, ozývalo se sborové Káčkáč). A pak se moje o dvě čísla větší sandály setkaly s kamením na cestě a byl to tedy držkopád vpravdě epický. Ještě dnes je vzpomínán a opěvován především pro svou grotesknost. A já si vždycky sáhnu na loket a říkám si, že to tehdy mohlo dopadnout spíš tragicky.

 

Ale teď vážně. Jizvy jsou pro někoho připomínky, pro někoho překážka. Můžou být malé i velké, úhledné i ošklivé.

Ale nejhorší jizvy si stejně neseme v sobě.

A nemyslím tím slepé střevo (když o tom tak mluvím - zůstane po apendixu na střevě nějaká jizva? Je tu někde doktor?)