Před mnoha a mnoha lety, v temných dobách feudální nadvlády, si oni feudálové vymysleli dost nechutné právo: právo první noci. To spočívalo v tom, že proběhla-li na jejich panství (za jejich svolení) svatba, svatební noc nevěsta strávila s oním feudálem, nikoliv se svým mužem. V dnešní době jsem objevila jiné právo: právo poslední noci. A s tím odporným výmyslem z temného středověku to má podobný jen název.

Poslední noc každé dobře prožité akce je dost specifická. Jen si vzpomeňte na všechny ty tábory, víkendovky, seznamováky, oslavy, dovolené. Jen si připomeňte všechny ty lidi, se kterými jste si slibovali, že se za rok zase setkáte... Na všechny ty lidi, které už jste nikdy neviděli...

A na všechny ty, kteří se vrací a ke kterým se vracíte vy.

V mém oblíbeném demotivačním předtáborovém filmu Pějme píseň dohola je poslední noc hezky zpracovaná - nejdřív udělají tábornící z tábořiště jednu velkou omalovánku a pak si přísahají, že se za rok zase setkají. Kolikrát jsme si tohle slibovali... A jak těžké je takový slib dodržet...

Velmi dobře si vzpomínám na úžasnou akci v Beskydech, bylo nás tam na chatičce dvanáct, dva roky po sobě jsme se tak sešli a ten druhý jsme už považovali za jisté, že se sejdeme i rok třetí. Poslední večer jsme šli ze statku pod kopcem se dvěma litry čerstvě nadojeného mlíka, v sadě jsme otrhali všechny třešně a táborák hořel dlouho, dlouho do noci a tak vysoko, až ožehnul větve stromů šest metrů nad ohništěm. Tehdy jsme viděli oheň přes údolí - a napadlo nás, kdo to tam je a jestli taky plánuje setkat se i za rok a užít si bezvadný týden s bezvadnými lidmi.

Většinu z těch bezvadných "beskydských" lidí už jsem v životě neviděla...

 

Další takové loučení "jen na rok" jsme zažili s partou ze žďárského DDM. Poslední večer u táboráku poslal hlavní vedoucí děti spát a kamarádku a mě, coby nejstraší tábornice, si zavolal i s kytarami a mohly jsme tam s nimi být a hrát.

A potom už jsme se nikdy neviděli...

 

Jak se blíží prázdniny, mám takovou  vzpomínací náladu. na všechny poslední noci, kdy se něco zvrtlo a oddělilo to cesty lidí, kteří chtěli ještě kousek jít společně. Když si to tak počítám, je takových "za rok=nikdy" celekm hodně. Buď opravdu nikdy, nebo prostě jen zřídka. Třeba když se s někým, kdo byl dlouhé roky pořád kolem vás, jen tak minete na ulici a stačíte říct tak maximálně "Ahoj". Nebo když potkáte svého kamaráda z dávných táborů v kostele a jen se na něj usmějete, protože nevíte jestli vás poznal a nemáte odvahu to zjišťovat.

 

Prázdniny jsou vlastně jedno velké vítání a loučení. Vítání lidí a míst, které máme rádi. 

A loučení se s nimi. V srdci naděje - setkáme se zase. Za rok. Nebo za deset let. Ale setkáme!

 

Co vy a vaše poslední noci?