Kdo mě zná, dobře ví, jak ráda vymýšlím katastrofické scénáře. Teď nemám na mysli můj zombie apokalyptický epos. Teď myslím spíš takovéto "bacha, tohle by se mohlo podělat" (pardon za to slovo).

A kdo mě zná, tomu to taky leze na nervy.

Protože já si zvykla (díky jedné paní hlavní vedoucí) počítat i s nejhorším (no, taky mě naučila držet hu...ústa a pokorně přijímat někdy hloupá rozhodnutí, proti kterým se může člověk tak maximálně ošklivě zamračit, ale to je vedlejší). Takže když se plánuje nějaká akce, neřeknu si "Bude teplo a nebe bez mráčku". Vzpomenu si na všechny nejmožnější katastrofy od setrvalého deště přes teploty kolem bodu mrazu až po menší tornádo a zařídím to tak, abych nebyla takovou situací překvapená. A zatímco já si říkám, že ještě tohle by se mohlo stát a ještě taky třeba tohle, ostatní kolem mě chodí, kroutí hlavou a s očima v sloup říkají "Co šílíš? Proč na to pořád koukáš tak černě? Proč tak zbytečně panikaříš?"

A když se pak opravdu něco pokazí a já vytáhnu z rukávu záložní plán, nikoho ani nenapadne říct "Sorry, oukej, mělas pravdu, musí se myslet na zadní kolečka". 

Všem, kdo máte podobný problém jako já, vzkazuju: Držte se. Nikdy není úplně od věci mít nějaký záložák pro případ hurikánu. 

A všem, kdo říkáte "Zbytečná panika" vzkazuju: Příště se z toho loje vytáhněte sami.