Jste jedním z těch, co jsou věčně jedno velké ucho a na puse mají jeden velký zámek? Jste nedobytná pokladna plná tajemství a bolavostí a už vám z té vrbatosti raší na hlavě větve?

Pokud ne, asi nemusíte číst dál.

Pokud jo, doporučuju čít dál, abyste věděli, jak nedopadnout.

Někde v sobě mám hnízdo, ve kterém je doživotní zásoba vajíček s malilinkatejma nevylíhnutejma harpyjkama. A čas od času se jedna z těch harpyjek proklove ven a živí se těma tajemstvíma. To by až tak nevadilo, potíž je, že to, co z ní padá, je nerecyklovatelné, nespalitelné a vlastně vůbec nezničitelné. A tak zatímco se moje nitro zaplácává nejhoršími zbytky z cizích hořkostí, harpyjka se mění v harpyji a v jednu chvilku mi prostě přeroste přes hlavu.

Většinou se mi ji podaří přemoct dřív, než stačí napáchat škody. Jenže ani nejstatečnější bojovník nestačí na svoje démony sám věčně. Možná volá o pomoc. A když se mu jí nedostane, dá si chvilku oddech a rozhodne se nechat démony na chvilku převzít velení. Bohužel, já jsem harpyje už pěkně dlouho. Týdny. Měsíce. A vadí mi to čím dál míň.

A přispívá k tomu i to, že když jsem bezradná a ztracená a volám o pomoc, lidi, kteří mi - řeknu to nadneseně - dluží to "jedno velké ucho" se místo snahy o pochopení a o pomoc šparjcnou a odbydou mě něčím extra "empatickým".

Slibuju, že je to poslední sonda do hlubin Kaťušiny duše. Už budou jenom kousavé hejty a krajinářské poezie a pondělní úvahy. Volala jsem svoje SOS a bylo to marný. Takže tradá, harpyje sežrala empatii a moji démoni vítězí. Asi pořád budu jedno velký ucho. Přátelé jsou na to zvyklí. Už tak budu mít co dělat neuklovat všem kolem hlavy. Udržet kolem sebe lidi teď bude asi pěkná makanda. 

Volala jsem o pomoc a nikdo mě neslyšel. 

Harpyje zaklonila hlavu, pařátem roztrhla poslední zbytky "milé hodné holky" a vítězně zařvala.

 

Pomoc...