Každý rok se naskytne něco, co mi z tábora dělá holubník nebo přímo kůlničku na dříví. Madrid, Žďár a letos to jsou ti dva vousatí věrozvěsti (předpokládám, že byli vousatí. Jednak proto, že se tehdy vousy podle dobových záznamů nosily a jednak proto, že jim to dodává patřičnou důstojnost). 

Právě jménem Cyrila a Metoděje jsou mi letos pod nohy házeny ne klacky, ale přímo klády. Ti dva z toho musí být na prášky. Všichni se těší a připravují na oslavu jejich příchodu a já jsem na ně skoro alergická. Omlouvám se, pánové, ale vy víte, že k tomu mám důvod a až se všechno uklidní, přestanete pro mě představovat invazi do Středozemě a zase budete mí oblíbení svatí (jde o to, že jako téma celotáborovky jsme zvolili Pána Prstenů a naše papírová vedoucí zase tlačí, abychom se zabývali C+M, takže v tuto chvíli to vypadá tak, že Prsten k Hoře Osudu neponese Frodo a Sam, ale slovanští věrozvěsti).

Nuže, co je ovšem nejdůležitější - ať teď, v roce slavného výročí, nebo kdykoliv jindy - nebýt těchto dvou mužů, vypadá to tady o dost jinak a je dost možné, že to vypadá jinak i v celé Evropě.

Těžko si to představit, že. Ale zamysleme se nad historií a zapojme fantazii. Určitě objevíte, kolik věcí, od kterých se zase odvíjely další, začaly tím, že sem přišli dva byzantští mniši.

Cyril s Metodějem museli být neobyčejně silní a odvážní muži. Cestování v té temné době bylo kolikrát bojem na život a na smrt, s počasím, přírodou, zvěří, s lidmi… Ujít ten kousek cesty ze Soluně do českých (pardon, velkomoravských) luhů a hájů byla pořádná výprava. Bratři ovšem byli zcestovalí - už před velkomoravským dobrodružstvím se pohybovali na Krymu a Cyril byl dokonce až v Arábii. Něco mi říká, že být misionářem v té době neznamenalo vykračovat si lesy plnými divochů a zpívat chorály, které obrátily každého v tu chvíli na víru. Zdá se mi, že i takový misionář se uměl bránit mečem nebo podobnou zbraní a boj o život s obrácenínechtivými pohany asi taky býval na denním pořádku. To, že bratři cestovali Evropou sem a tam a nestali se z nich mučedníci kdesi v temných lesích, vypovídá buď o tom, že jim Bůh odstranil loupežníky i medvědy z cesty, nebo že si je z ní dokázali odstranit sami (nebo obojí, pochopitelně).

Já si prostě myslím, že ti dva byli vážně borci. Protože se dokázali probít nejen pustinou, ale i zavřenými lidskými srdci. Museli nejen dobře ovládat zbraň (ačkoliv tohle je samozřejmě jen má domněnka, tak mě za ni prosím nekamenujte), ale také jazyk. Kdoví, třeba jeden bojoval mečem a druhý slovem. Cyril byl velký učenec, ovládal bůhví kolik jazyků a Metoděj zase na chvíli podle otcova přání nastoupil vojenskou dráhu...

Ať tak či tak, jejich mission nebyla impossible. Donesli sem nejen víru, ale i kulturu. A obojí se tu uchytilo. Byli takoví… rozsévači. A úroda jim vzešla. Jen škoda, že v těch našich zemích poslední dobou vadne. Možná by to chtělo nějaké nové věrozvěsty, kdo ví.

 

No, každopádně, abych to uzavřela. Cyril s Metodějem udělali velký kus práce a já vám říkám – jejich činy ovlivnily velký kus Evropy. Jen povzpomínejte na dějepis a zkuste si představit, co by, kdyby. Když tehdy ti dva přikvačili k Rostislavovi, uprášení a unavení po náročné cestě, určitě netušili, jak velký krok to byl (nejen) pro národ, ke kterému byli povoláni.

Mohlo se to stát jindy, mohl to být někdo jiný a stejně by to nakonec skončilo takhle nebo taky třeba úplně jinak. To už se nedozvíme a je to vlastně celkem jedno. 

Protože to byli oni dva a stalo se to před 1150 lety a to, že sem přišli dva muži, kteří kázali víru ve srozumitelném jazyce, má za následek mimo jiné i moje trable s táborem, Pánem Prstenů a věrozvěsty putujícími Středozemí. A já jsem za to ráda. Není to jenom o trablích. Je to i o desítkách úžasných lidí, které jsem potkala díky C a M. Díky víře, rozumějte. 

Je jedno, jestli je nebo není výročí. Na ty dva bychom si měli vzpomenout častěji, ne jen jednou ročně. Zmatenou poctu dávným misionářům končím následovně: Bratři, díky. A držte nad vírou našeho národa ochrannou ruku dál. Je to potřeba čím dál víc.