Je mi dvacet a mám haldu kamarádů, se kterými jsem pečená vařená v nějakých popíjecích zařízeních (což je stravovací zařízení, kam se chodí na pivo), ale divili byste se, kolikrát jsem jediná, kdo dá obsluze dýško. A netýká se to jen mých kamarádů, ale kolikrát i lidí od vedlejšího stolu. 

Jasně, vždycky to není na místě. Sama pro sebe jsem si sestavila desatero, kdy dýško nedávat:

  1. Když se jde na jedno a opravdu to skončí u jednoho. 
  2. Když dělá obsluha čárky navíc.
  3. Když je obsluha nepříjemná, otrávená a vypadá, že by nás nejradši vzala kríglem po hlavě.
  4. Když je obsluha pomalá, přestože v lokále jsou obsazené jen dva stoly a pivo, které k nám dochází, už má spadlou pěnu.
  5. Když je opakovaně načepovaná špatná míra a obsluha komentuje slovy: "To dojde"
  6. Když obsluha místo dvou velkých piv a malé kofoly donese velkou kofolu, malé pivo a rum.
  7. Když mají fakt hnusné záchody.
  8. Když dopiju a na dně sklenice objevím nějakou nechutnou špínu.
  9. Když mi obsluha staví pivo na stůl a pokape mě přetékající pěnou.
  10. Když jsem bez peněz.

A teď považte, že jste ve své oblíbené hospůdce (U Prokopů, Kotlářská 30, Brno. Jo, je to reklama.), všechno klape, brambůrky jsou obzvlášť česnekové, pivo je akorát nachlazené, stůl čistý, Pohlreich (jen přezdívka, nebojte) nebývale přívětivý - a když odcházíme, dvě třetiny z naší skupiny si nechají drobné vrátit do poslední koruny. 

Uu, ta hanba! (Ačkoliv chvíle, kdy jsem nevědomky dala spropitné dvacet korun taky byla výživná. Zvlášť, když mě na to vrchní upozornil a já zarputile trvala na svém).

Tuzér je běžná slušnost. A není výmluva, že jsem chudý student. Tři koruny zaokrouhlené nahoru ještě nikoho nezabily. Nepamatuju, že by někdo z mé rodiny někdy nedal spropitné. 

 

Končím svůj moralistický výkřik o lidech, kteří přijedou do hospody v bávu a nedají ani těch blbejch pět korun pozorné číšnici, a jdu spočítat, kolik jsme minulý měsíc na dýškách utratila. 

S milou vzpomínkou na vlídné hospodské a usměvavé číšnice. Zcela bez lítosti!