...ale přišla chvíle, kdy se naše cesty dělí.

Vážení čtenáři!

Tento článek bude o dvou věcech. Zaprvé - proč se můj blog jmenuje Dračák, ačkoliv už jsem sem nic z něj nedala dobrého půl roku. Zadruhé - jak to dopadá, když člověk vezme dospělost ze špatného konce.

Takže...takže to vlastně bude jen o jednom. Je to zkrátka a dobře žalozpěv.

Kdesi v prehistorii mého blogu byste se dozvěděli o Dračáku víc. Respektive o naší verzi hry Dračí doupě. Hry na hrdiny, založené na fantazii. Naše největší dobrodružství se píše od roku 2007, takže už je to nějaký pátek, a podle toho se taky měří množství kapitol v "Kronice Dračáku", kterou píšu podle toho, co vypráví P.J. (Pán Jeskyně) a co my si dotváříme v průběhu hry. V posledních dvou letech jsem obejvila, že lepší než dělat si zápisky je všechno natáčet na mobil a tak s tím zápasím doma.

Vlastně... Zápasila jsem. Měla bych použít minulý čas.

Protože ten náš nekonečný příběh se změnil v nedokončený.

Když poslouchám nahrávky, slyším bandu mladých lidí, Zlatý meč jsme si říkali, kteří společně tráví čas bláznivým fantazírováním. Jednoznačně vyniká P.J., vůdce, můj bratranec jen o měsíc starší, který...

Z nahrávek slyším kluka, který dokázal silou své fantazie vytvořit úžasný svět, který se změnil na skutečnost - emoce probublávaly napovrch a vytvářely kolem nás lesy, jeskyně, moře, dokázali jsme sedět dlouhé hodiny a prožívat hrůzu v podzemních chodbách, vymýšlet strategické obchvaty a komba v bitkách. Propadali jsme se společně do úchvatného barevného snu, kde nic nebylo nemožné a který bychom si dokázali udržet dosud...

Když se na našeho vůdce podívám teď, kluk z nahrávek je pryč. Zbyl jen veledospělák, který svou fantazii omezuje na fyzikální pokusy a nějak mu nedochází, že dospělost není v pohrdání věcmi, které ho dříve bavily. Nedovedu si představit, že by byl schopen byť jen pomyslet na to, že vyrazí do lesa a tam uspořádá šiškovou bitvu. 

Je mi to neskutečně líto. Vždycky jsem mu stála po boku. Ale on teď...o to nemá zájem.

Je daleko.

Je...dospělý.

Ale kurnik, já jsme taky dospělá! Počítám s tím, že mi lidi vykají a že mám zopovědnost a že mám tisíc povinností, co musím udělat. Ale to neznamená, že bych měla přestat bláznit. Že bych si měla přestat hrát. Že bych se měla ponořit do hlubin svého oboru a vylézat tak možná na jídlo. Že bych měla zanevřít na lidi, kterým na mě záleží...

Poslední dobou jsem jaksi zněžnělá (podle jiných jsem podrážděná harpyje, no, nevím, cítím se celkem klidně oproti normálu), ale překvapivě z těch věcí kolem mě, jako je máj, rok od maturity a tak dále a tak dále mě nejvíc ze všeho dojímá právě tohle. 

Zjištění, že příběh pěti dětí se uťal v půli kvůli jednomu jedinému, jež se rozhodlo, že teď bude dospělé.

Je to nostalgie, co mi vždycky zadrží prsty, když chci změnit název blogu. Je to smutek. Nad tím, že se nikdy nedozvím, jak končí epos o Hewenovi Neskonale Narcistickém (pardon, to se ozval Hewne osobně). Nad tím, že člověk, kterého jsme měla opravdu ráda, je pryč a zbyla jen jeho schránka naplněná vlastní důležitostí. Nad tím, že kolikrát vidíme končit věci, které jsme měli za věčné...

Promiňte mi tento žalozpěv.

Nekrolog Zlatého meče. 

Už nás není pět jak tomu bylo vždycky.

Dospělost nám vyrvala nejstaršího a třískla s ním o zem tolikrát, že zapomněl, kdo byli jeho nejvěrnější společníci.

Pane Bože, prosím Tě - ať se mi nic takového nikdy, nikdy nestane!

A pokud přece jen - ať se najde zase někdo další, kdo mi dá pěkně po puse, abych se rozpomněla. 

Zapomínat je lidské. Ale nechtít si vzpomenout je fakt na pořádnou facku!