První rande je prý hodně důležité. Pod dojmem této zkušenosti nesčetných mých předchůdců jsem byla nervozní. Co si obléct? Namalovat se? Jak? Čočky nebo stačí brýle? Kamže to půjdeme? Budu si s ním mít co říct?

Všichni, kdo ho znali, říkali, jak je skvělý. Že je naprosto neuvěřitelný. Že je...zářivý? Že je s ním všechno lepší. Člověk se cítí lehký a povznesený a vůbec. Je milejší a šikovnější.

No, očekávala jsem od toho pochopitelně hodně a bylo mi jasné, že hodně bude  očekáváno i ode mě. Prostě jsem byla nervózní jako...jako na prvním rande.

Už dlouho jsem se na něj těšila. Vyhlížela jsem ho, psali jsme si... Kolikrát jsem mu nebrala telefony, protože jsem se prostě bála, co mi řekne. Třeba "Nepiš mi už"... Ačkoliv jsem od ostatních věděla, že tohle neříká nikdy. Jak já se bála, že mi řekne, abych mu už dala pokoj.

Nic takového samozřejmě neudělal. Nakonec jsme se dohodli. Prostě jsem se s ním chtěla moc setkat a už jsem si nedokázala nalhávat, že ho to třeba obtěžuje. Takže jsme se dohodli.

 

První rande s Ruachem bylo naprosto...nebesky hustokrutopřísné. Nabil mě úžasnou energií, cítila jsem, jak se sbližujeme každou sekundu víc a víc. Byla jsem z toho perplex a přiznám se - trošinku jsem se i lekla. Couvnula jsem - jen málo, ale přece. Nezlobil se a chápal, že je toho na mě nějak moc. 

Doprovodil mě až ke dveřím a rozloučil se. 

Slíbil mi, že se rozejdeme jen na chvíli. Že až se sejdeme příště, bude to napořád a nikdy mě už neopustí.

Očekávám ten den čím dál radostněji.

Znovu se s ním setkám v pátek 31. května tohoto roku v 18.00 v zábrdovickém kostele, kde mi bude udělana pečeť daru Ducha Svatého. Jedno z Jeho jmen je Ruach...