"No, dořeknu ti to příště, teď už musím letět!"
"Víte co jsme ještě nestihli? Tak musíme příští rok!"
"Je to dlouhý, povím doma!"
"Zítra."
"Až se uvidíme příště"
A pak to přijde. Vlastně nepřijde. Žádné příště. Žádný příští rok, žádná příští schůzka. Prostě zůstanete trčet s nedořčenou historkou, s nedokončenou bláznivinou, s nezodpovězenou otázkou.
Nemyslím teď nic dramatického, žádný pohřeb nebo tak. Prostě...prostě se lidé jen minou.
Po letech se vracíte na známá místa a litujete. Třeba toho, že jste byli idioti. Nebo toho, že jste projevili malou iniciativu. Že jste se víc neptali. Že jste neudělali ten poslední krok (nebo i skok). který vás dělil od...od čeho vlastně? Mysleli jste, že to zjistíte příště, že to příště pochopíte, doděláte, dořeknete - ale ono to příště prostě není. Lidé se rozutečou, situace se změní, atmosféra rozplyne.
Zbyde jenom lítost. Zvědavost. Otázky.
Vzpomínky.
Jsou věci, které klidně lze na zítra odložit.
A pak jsou věci, které je třeba udělat hned.
Potíž je v tom, že je většinou nepoznáme ve chvíli, kdy je třeba jednat, zaváháme - a je pozdě.
"Příště" je prostě ošemetné slovíčko - může totiž znamenat klidně i "nikdy".
Ale o "nikdy" vám povím zase příště...
Komentáře
Copak příště, ale jmelí!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.