"No, dořeknu ti to příště, teď už musím letět!"

"Víte co jsme ještě nestihli? Tak musíme příští rok!"

"Je to dlouhý, povím doma!"

"Zítra."

"Až se uvidíme příště"

A pak to přijde. Vlastně nepřijde. Žádné příště. Žádný příští rok, žádná příští schůzka. Prostě zůstanete trčet s nedořčenou historkou, s nedokončenou bláznivinou, s nezodpovězenou otázkou.

Nemyslím teď nic dramatického, žádný pohřeb nebo tak. Prostě...prostě se lidé jen minou.

Po letech se vracíte na známá místa a litujete. Třeba toho, že jste byli idioti. Nebo toho, že jste projevili malou iniciativu. Že jste se víc neptali. Že jste neudělali ten poslední krok (nebo i skok). který vás dělil od...od čeho vlastně? Mysleli jste, že to zjistíte příště, že to příště pochopíte, doděláte, dořeknete - ale ono to příště prostě není. Lidé se rozutečou, situace se změní, atmosféra rozplyne.

Zbyde jenom lítost. Zvědavost. Otázky.

Vzpomínky.

Jsou věci, které klidně lze na zítra odložit.

A pak jsou věci, které je třeba udělat hned. 

Potíž je v tom, že je většinou nepoznáme ve chvíli, kdy je třeba jednat, zaváháme - a je pozdě. 

"Příště" je prostě ošemetné slovíčko - může totiž znamenat klidně i "nikdy".

Ale o "nikdy" vám povím zase příště...