Ze začátku to vypadalo, jako že místo krajinaření budeme spíš autobusit. Místo výprav do lesa jsme seděli na zadních sedadlech autobusu, lítali nahoru dolů a s úděsem sledovali nové pravidlo pro kruhové objezdy "čím větší máš vozidlo, tím dřív se můžeš na kruháč vecpat přednost nepřednost". Občas jsme byli vyhnáni ven, abychom se chvilku rozespale snažili pochopit, co že to je vlastně půdní horizont a proč se díváme na jakousi velkou jámu plnou šutrů.

Ale už první večer jsme zjistili, že hlavní terénní cvičení bude takové, jaké si ho uděláme. Jistě, začal to oheň. Ten umí udržet náladu dobrou, i když se spí ve vězeňských celách, které jsou zatuchlé a studené. A mně teprve u toho ohně začalo docházet, že jsem se s výběrem vysoké školy opravdu trefila a že jsme měla neobvyklé štěstí na lidi. Zpívali sice hrozně falešně, ale zpívali rádi a písničky, které bych od nich nečekala. Týden se měl nést ve znamení Husliček. Člověk tam u té plápolající hromady měl najednou pocit, že jsou chvíle, kdy je lepší mlčet a nijak nekomentovat nedokonalosti jiných. Tohle byla jedna z nich. Zpívat neuměli, ale šlo to z nich, což se o mnohých, co to umí, nedá říct.

A co že jsme to vlastně jeli dělat? Nikdo jsme moc předem netušili. Starší krajináři mluvili hodně o pití a o srandě. Ve skutečnosti jsme odjeli z Brna na velkolepou road movie po naší vlasti. V autobuse jsme proseděli (respektive proposkakovali) vážně hodně času, ale s výjimkou prvního dne už to bylo jen zajímavé a plodné - Kunětická Hora, Blaník, Prachovské skály, Javořice, Pasecká skála, neúrekom lomů, povětšinou funkčních... Zkrátka a dobře jsme se projeli pořádně a ještě k tomu poučili.

Nejen o půdě a kamenech, což byl cíl výjezdu. Taky o zoologii, botanice, cizích řečech, pivu, zpěvu, o tom, jak se krajina mění a přece nemění (na toto téma chystám velkolepou studii, těšte se), o tom, jak skvělé lidi máme kolem sebe, ačkoliv jsme je tak třeba neodhadovali...

Já se naučila se smát opravdu pořád. Taky jsem přišla na to, že aby byl člověk šašek, musí na to mít buňky, jinak ze šaška zbyde jen kašpar. A že jsme všichni nějak praštění - každý jinak, jasně, ale přece jen existují jisté frekvence, které sdružují lidi podobné praštěnosti. A já poprvé za celou dobu studií našla lidi, kteří byli praštění po mým, a k tomu ti lidi nejsou žádná utlačená skupinka kdesi bokem, ale dominantní jádro ročníku. 

Z výjezdu jsem si přivezla pár zranění a hromadu šutrů. Spoustu krásných vzpomínek. Averzi k autobusům. A vědění, že cizí nedokonalost je někdy to nejkouzelnější, co může být.

 

Je to jako po návratu z tábora nebo vůbec z každé povedené akce.

Z vlasů mi ještě chvíli bude cítit kouř táboráku. Až vyvane, budu přemýšlet, jestli se to vůbec stalo. Jestli se mi to nezdálo. Zda jsem si to nevysnila.

Potom si všimnu jizev a usměju se.

Vzpomínky a jizvy zůstávají. A věřte nevěřte - já svých jizev nelituju.

 

P.S. Pradědeček autobus nás měl jako poslední úkol a ten splnil na výbornou. Až mu za čtrnáct dní dojde technická, může odejít na výslužbu s klidným svědomím. Dovezl nás domů - a kam jinam jsme celý týden mířili!