Máte sny? 

Teď nemám na mysli bláznivé představy o bandě zombíků s avokádem místo hlavy. Teď myslím přání. Něco, co chráníte kdesi v sobě a říkate si - jo, jednou, jednou se to vyplní!

Kdo by neměl nějaký sen! Je to jako petrolejka, ke které se vždycky můžeme upnout, když se nám zdá, že jde všechno do kelu. Sny běžné - dostudovat, najít si práci, založit šťasnou rodinu a prožít spokojený život. Sny "osobní" - mít cukrárnu, stát se filmovým režisérem, hrát dobrovolnické divadlo, získat milovaného člověka...

Když je člověk dost tvrdohlavý, svých snů dosáhne. Dřív nebo později, ale přece. Potíž je v tom, když k tomu potřebuje i jiné lidi. A ti jiní lidé se vzdají svých snů, nebo je aspoň upozadí, jen aby mohli pomoct se splněním snu někoho jiného. Jo, stává se to.

A pak je najednou člověk beze snů. Jenom žije ze dne na den a říká si: Jo, posledně, když se mi jeden sen, byť zpožděně, vyplnil, dopadlo to slzavě. Radši zůstanu při zemi, radši nebudu nahlížet za obzor. Stačí, že se mi plní sen někoho jiného. To stačí...?

 

A teď z trošku jiného soudku. Představte si, že někomu věnujete spoustu času, který je ale úplně promarněný. Za příklad bych mohla uvést některé své kamarádky, které ze mně tahají rady, vylívají si duši - a když už teda mou radu vyslechnou a řeknou, že je to dobrý nápad, stejně si to udělají po svém. Tak to mi hýbe žlučí. Čas, který jsme mohla využít nějak jinak, se tímhle mění v čas nikoliv jen minulý, ale i marný. Sice je fajn pokazit si to po svém a ne podle toho, jak ti to radí druzí - ale když vím, že stejně na jiné nedám, netahám je do svých problémů.

 

Štve mě teďka všechno. Snažím se něco vytvořit a dospělá žena, učitelka, matka tří synů, mi háže klacky pod nohy takovým způsobem, že to prostě musí dělat ze zlé vůle. Čas, který jsem strávila "diskuzemi" s ní se ukázal jako zcela zbytečný. Jako bych mluvila do dubu. 

Snaží se mi zničit ten můj jeden jediný sen, který mi ještě zbyl.

A kurnik - to si pište, že se budu bít zuby nehty, aby mi nezhasla mou petrolejku do beznaděje!