Vysockého text říká, že přítele poznáme v horách. Svěřte svůj život někomu, o kom pochybujete - nebudete se pořád ohlížet a mít se na pozoru?

Někteří lidé jsou jednoduše důvěřiví. Ve filmech takoví umírají rukou zrádného záporáka, který jejich důvěry zneužil. V reálném světě jsou jen často zraňováni. Někdy tak často, že důvěru v lidi úplně ztratí.

Svou důvěru, klíč k sobě, bychom měli dávat jen lidem, co si ji zaslouží. Jen takovým, kteří jsou prověření. Jistě, každý občas zklame nebo je zklamán, ale jedna věc je schválnost a druhá omyl, nevědomost...prostě takové to, co se stává. Nesmíme dělat ukvapené závěry, neměli bychom nad nikým lámat hůl předčasně (nejen co se důvěry týče). 

Mně věnovalo důvěru mnoho lidí. Něco je pudí, aby se mi svěřovali, aby mi řekli, co je trápí, těší, co jim vrtá hlavou. Člověk se cítí...ne důležitě. Spíš polichoceně a hodně často taky vyděšeně. Nebo prostě jenom staře... Kolikrát to jsou věci horké a ostré, které by se v cizích rukách mohly změnit v menší atomovou bombu. Ale v rukách je mám já. A tam jsou v bezpečí. 

Jsme nedůvěřivá. Až přehnaně. Párkrát jsem se sekla a tak teď radši mlčím. Jistě, je pár lidí, které jsem si k sobě pustila a věřím jim. Nejen to, že by mě v těch Vysockého horách nepustili do propasti. Věřím jim i jejich postoj ke mně, že to není jen póza, maska, nepochybuji o nich.

A přesto jsou věci, co si prostě nechávám pro sebe. Nepopírám, baví mě litovat se, když mě vyžírají a spalují zevnitř. Baví mě říkat si, že to stejně nikoho nebere.

Ale neskonale víc mě baví být s lidmi, se kterými na všechno bolavé zapomínám. Nemusíte si dávat pozor na jazyk, nemusíte vážit slova a pečlivě je třídit, pro jednu blbost se nerozhádáte. 

S těmi nejlepšími se scházíváte na mostě přátelství, který je postavený z kamenů důvěry. Někdy stačí jen kapka pochybností, aby se most zachvěl nebo dokonce rozdrolil na písek... Měli bychom si na takovou kapku dávat pozor!

 

Důvěra se dá vyjádřit mnoha gesty, velkolepými i nepostřehnutelnými, lacinými, hloupými...

Vzpomínám na to nejhezčí. Upršené odpoledne. Čtyři lidé, kteří se rozhodovali, co dál. Hlasovalo se položením kamene na určitou stranu čáry. První šel bratranec. A jako druhou poslal mě. Viděla jsem jeho volbu a on chtěl, abych to byla právě já, kdo ji vidí, protože věděl, že si to nechám pro sebe. (Pochopte to jako gesto. Protože ono hlasování tehdy dopadlo jednohlasně.)

Končím tento článek o důvěře, důvěřivosti a mých komplexech známou větou: Důvěřuj, ale prověřuj.

A říkám vám - zažila jsem situaci, kdy jsem nevěděla, jestli víc chci vědět nebo nevědět. A teprve když jsem věděla, věděla jsem, že vědět nechci...

Důvěřujte jen těm prověřeným...