Bylo horko, řádky dlouhé a svah prudký a zarostlý trním. Ruce, nezvyklé na podobný pohyb, zvedaly sekeromotyku (vážně, oficiální název) velmi těžko a jen s největším sebezapřením. Nahoru, dolů, odseknout drn, vykopat jamku, nadechnout se, odměřit délku a celý kolotoč znovu. Kůže na rukách jen syčela pod prudkým sluncem a rudla i přes tlusté vrstvy opalovacího krému. Bylo ticho, jen občas se rozlehlo bušení do kolíku, když někdo začínal další řádek. Sazeči se plazili při zemi a chytali kutálející se kyblíky. Vymotat stromek, do díry s ním, zahrnout hlínou seškrabanou kolikrát stěží z drnů, ušlápnout, pořád dokola, dokola, dokola, slunce vysouší kořeny, rychle, než budeme sázet mrtvoly! Stromy kolem jsou holé, bezútěšné a horko ubíjející. Člověk najednou objeví, že když je opravdu unavený, zbývá mu ještě hodně sil, aby dokončil svou práci. Protože musí...
Na konci týdne. Horko bylo sice stále, ale nálada, i přestože byl svah opět prudký a slunce pálilo víc než jindy, byla dost odlišná od prvního dne. Teď se smálo, zpívalo, popichovalo nemakačenka, nářadí se zvedalo v zažitém rytmu, stromky v jamkách vypadaly mnohem víc živě než ty ze začátku týdne. A stromy, stromy okolo paseky byly zelené tou čerstvou jarní zelení, která se ještě nestačila uprášit a vyblednout.
U lesní studánky jsme se všichni napili a nikdo si neprohlížel vodu, jestli v ní nááhodou něco neplave. Byla čirá, studená, neuvěřitelně osvěžující. Nevypadali jsme jako lidi odkudsi z města. Byli jsme opálení, přes týdenní práci (na jakou běžný člověk, byť třeba sportovec, není zvyklý) nezvykle odpočatí, měli jsme dobrou náladu - snad jen nám bylo líto, že už ten týden skončil. Týden venku, na čertsvém vzduchu, v dobré partě a s výborným tělocvikem... V hospodě nad rychlopivem jsme toho litovali nahlas. Jak krásné to bylo. A k něčemu!
Jen člověk nesměl myslet na to, že smrčky sází jen proto, aby je jeho děti jednou pokácely a nadělaly z nich housle nebo papír.
Ačkoliv - na papír z takového stromu se musí básně psát úplně samy!
Třeba o tom, že kdo zasadí pět set stromů, pozná cenu lesa. Tu pravou cenu. Tu, co se neudává v ždáné hmatatelné měně...
Komentáře
Člověk musí být idealista, to je pravda, když předpokládá, že ty housle budou z jím zasazených stromů dělat už jeho děti. :-D Ale v tom mi přijde lesařina krásná - my žijeme z práce našich dědů a pradědů, ne-li generací ještě starších a plody (respektive kmeny) naší práce budou sklízet (když dobře) naše vnoučata.
Je to velice zvláštní pocit dělat práci, jejíž plody uvidí až naše děti a "praděti" :-) ale krásný pocit... a velmi zvláštní je, že se se sázením lesa roztrhl pytel! Tohle už je třetí zmínka o sázení lesa v posledních třech týdnech :-D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.