Po radegastovském heslu přidávám dokonale vycizelovanou baseň:

Kdyby život nebyl změna

byl by celkem slušná nuda.

Ale dost žertíků - teď vážně. Jen si to představte - žijete v zemi beze změny. Narodíte se a rostete a všechno je pořád stejné, čas se vašeho okolí netýká. Krom vašeho věku se nic nemění. Stromy zůstavají tak velké, jak byly, když jste se narodili, silnice tak hrbolaté, tráva tak zelená, lidé dělají pořád ty stejné věci. Prostě všechno je stále stejně. Možná stále stejně dobré. Ale taky možná stále stejně špatné.

Ano, můžeme oplakávat starou alej nebo známý les, který byl vytěžen. Může nám chybět jeho stín tam, kde je teď jen parná paseka. Ale na druhou stranu - přijdou jiní, kteří ten stín nepoznali a kteří se na pasece budou hřát a pak, jak léta půjdou dál, budou s rozechvěním sledovat, jak se paseka mění opět v les, dost možná jen proto, aby za padesát let někdo přišel a nadělal ze vzrostlých stromů ozvučné desky houslí. 

Prašné cesty pokrývá asfalt, rozhrkanou dlažbu monotónní zámkovka, v honosných budovách bank jsou obchody s látkami, místo cukráren jsou obchody "vše za 39,- Kč" a když po letech zjistíte, že to malé knihkupectví, kam jste tak rádi chodívali, už je taky zrušené a že ten krásný dům s dřevěnou verandou je zbouraný, člověka se to tak nějak dotkne, smutně, tam u srdce.

Ale na druhou stranu - něco dobrého končí, ale nikdo neříká, že to, co přijde potom, nebude lepší. Ne každá změna je ke zlému. 

Ačkoliv...kolikrát se nezměnilo okolí. Kolikrát jsme se prostě a jednoduše změnili jen my. 

Staré hry odplynou. Najednou člověk zjistí, že na některé věci už je moc starý, ať se cítí sebevíc jako dítě. Najednou už vás do úžasu neuvádí maličkosti jako závory nebo podzemní garáže, najednou se nebojíte tmy a strašidel, ale zkoušek, později ztráty zaměstnání... Ale na tom není nic špatného. Musíme vyrůst, ačkoliv se nám mnohdy nechce. Musíme vyrůst, protože jen Petr Pan může zůstat navěky chlapcem.

Často si říkám, jak dřív bylo všechno jednodušší. Míň povinností, míň zodpovědnosti, méně věcí, které mě štvou. Ale...nechtěla bych celý život prožít bez povinností, jen ve hře. To pak začíná být trošku nuda. Občas se pořádně naštvat - můžete si o tom myslet co chcete, ale mně to dává jistotu, že pořád jsem, a že jsem natolik příčetná, abych viděla rozdíly mezi tím, co chci nebo co si myslím, že je správné, a mezi tím, jak je to doopravdy. 

Kdyby se některé věci nezměnili, někde ve mně by byla nejistota - kdyby tohle skončilo, bylo by to lepší nebo horší?

Nemůžu říct, že bych byla zásadně proti pravidelnosti. Ne, spíš jsme proti všednosti. Pokud si člověk všímá (nejen) změn, žádný den není všední. Pokud se nenechá změnit v rutináře, který "dělá páč musí", může být život krásně barevný pořád, ne jen o víkendech nebo o svátcích. Pokud si do něj sami nějakou tu malou změnu přidáme...

Jak to tak čtu, hrozně jsem se do toho zamotala. Příliš mnoho myšlenek a příliš velká nechuť je rozdělit do více článků. Ale co už.

Včera jsme se s jedním kamarádem při probírání vztahů (ne)dávno minulých shodli, že jak jde čas, člověk si při ohlížení vždycky znovu řekne, že byl mladý, nezkušený a idiot. A že časem z toho zbyde už jen ten idiot.

Když se tak svět mění, je to fajn. K lepšímu...i k horšímu někdy. Aspoň máme motivaci i my k té změně zpět na "lepší" přispět. Nadávat je fajn věc, ale něco podniknout - to je ještě lepší.

Když se tak svět mění, má vliv i na nás.

A je jen na nás, jestli se necháme změnit jaksi samovolně, nebo si to budeme kontrolovat.

Jestli budeme podle "lidí" nebo podle sebe.

Život je změna a je dobře, že to tak je. Ale všeho moc škodí.

Trocha té neměnnosti nikdy není na škodu.