Kolikrát se setkám s lidmi, kteří dávají rovnítko mezi slova odpustit a zapomenout. Něčím mě naštvou, já jim to odpustím a oni na to řeknou: "Takže všechno dobrý, všechno zapomenuto?"

Ne, není všechno zapomenuto. Odpustit není zapomenout. Na velké křivdy by se zapomínat nemělo (můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžete s tím i nesouhlasit - ale já říkám, že za mě to tedy platí). Drobné spory  o nesmrtelnosti brouka jsou nepodstatné a zapomenu na ně většinou dřív, než dojde na nějaké odpouštění. 

Ale pak jsou tu velké podrazy. Třeba když na vás někdo hodí něco, v čem nemáte prsty. A i mezi čtyřma očima stále trvá na tom, že je to vaše chyba. Když se neomluví. Když vypočítáváte, kolik diplomacie jste museli užít, zatímco on se tomu jen směje... 

Odpouštět by se mělo, na tenhle obor je tu jeden Velký Odborník a Učitel a Vzor.

My, lidé, bychom na podrazy zapomínat neměli. Teď nemyslím, že by se měly omlacovat viníkovi do absurdna o hlavu. Ne. Jen by je měl mít člověk na paměti pro případ, že by se nechal vyšplouchnout podruhé. Aby si mohl říct: "Já idiot naivní!" Že by měl počítat s možnou zradou a že by se na ni měl připravit.

Inu, uznávám, když to člověk přežene, dopadne jako já. Jednou mi někdo ublíží a já podobnou zradu očekávám i od ostatních, aniž bych k tomu měla důvod. Moc lidem nevěřím. A to v obou smyslech této věty. 

Ale na druhou stranu, zapomínat na všechno a u všech - to podle mě taky není správné, stejně jako neodpouštět a zbytečně a dlouho se zlobit, kolikrát kvůli malichernosti.

Připomínám, že každý na to má jiný názor. Kdyby neměl, svět by byl nudné a šedivé místo. Já jen, že tu nechci další spor o kokino.

Ale jedno vám tedy říkám (a je to moudro mého dědečka, což samozřejmě není dokladem jeho neomylnosti): Odpustím. Nezapomenu.