Výchozím textem pondělně-večerně-biřmovací smršti myšlenek bylo toto: Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále. (Izajáš  49:16) 

První, co mě napadlo, byly popsané ruce mé kamarádky, která je používá místo diáře. Píše si po předloktí a podlaních, aby nezapomněla. I Bůh si nás zapsal do dlaní. Kristus si nás zapsal do dlaní ostrými hřeby. Nesmazatelně.

Lidé mají často tendenci zapomínat na vaše dobré činy, oproti tomu když se něco nevydaří, rádi vám to omlátí o hlavu. 

Bůh nezapomíná. I kdyby lidé zapomněli na všechno, co jste vykonali, i kdybyste vy sami byli zapomenuti - On nezapomene. Stále s námi počítá. Jsme součástí Jeho velkého a skvělého plánu. I kdybychom byli úplně sami, na ostrově uprostřed moře, jen s jednou jedinou palmou - On tam bude s námi. I kdybychom byli osamělí a neviditelní uprostřed davu - on bude s námi. 

Kdybychom snad vyčítavě řekli, v těžké chvíli: "Bože, Tys na mě normálně zapomněl!", On přijde, natáhne k nám ruku a usměje se: "Ale dítě, jak si to můžeš myslet? Podívej, mám tu napsané právě tvé jméno!"

Měli bychom vzít tužku a na dlaň si napsat i Jeho jméno. 

Abychom ani my nezapomínali na Něj...

 

Myšlenky ze společného rozjímání nad Písmem