Cesta to byla obtížná. Zpočátku pro mnohé z nás vedla pustinou bez kapky vody, bez zeleného lístečku. Nad rozpáleným obzorem se nám zjevovaly mihotavé fatamorgany a kdoví, jestli nás nechtěly svést z cesty. Ale my se nedali a v tuto chvíli (jak pevně doufám) jsme už tuto pustinu všichni přešli. 

Teď jsme v jiném kraji - v zeleném údolí, kde proudí z hor tisíce malých potůčků, kde voní květiny a kde nám všechno slibuje: až dojdete k prameni, to poznáte teprve krásu!

 

Cesta je to dlouhá, ale nejdeme po ní sami. Stále je poblíž někdo, kdo nám podá ruku, pokud klopýtneme. Nemusíme se bát, musíme jen vytrvat. I kdybychom byli unavení, musíme jít dál. Nevzdáme se přece teď, takový kousek od cíle! Už brzo uhasíme žízeň u pramene živé vody. Jen jít dál...

A my jdeme. Všichni míříme k jednomu místu - k prameni, který vyvěrá ze země a který dělá z pustiny zelené údolí. K prameni, který udělá rozkvetlou zahradu i z nás... Někteří už k němu snad i došli a naplnili svůj džbán. Jiní dorazí možná s mírným zpožděním. Ale nakonec tam (jak pevně věřím) dorazíme všichni.

Je nás deset, deset lidí, kteří se rozhodli, že chtějí rozkvést v Duchu Svatém. 

"Pečeť daru Ducha Svatého" obdržíme v zábrdovickém kostele poslední květnový den.

Dva roky příprav na biřmování, dva roky cesty (kolikrát strastiplné) k prameni živé vody budou odměněny spočinutím u chladivých vod...

"Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce ani jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života..." (Zj 7,16-17b)