Mám pocit, že jsem nedávno odkazovala v nějakém článku na Václava Cílka (ach jistě, tady) a že jsem tak trochu sama sobě slíbila, že o tomhle pánovi napíšu samostatný článek. Tak tedy - je tady.

Václav Cílek je člověk, kterého adoruji naprosto nekriticky. Ze začátku, co jsem se prokousávala jeho první knihou, jsem pořád čekala, že konečně přijde ten článek/věta/slovo, které mi ho v mých očích aspoň trochu zhaní. Jenže teď, po přečtení téměř tří knížek a pár textů bokem, jsem seznala, že nic takového už asi nepřijde. Tudíž (jen a jen za sebe a ze své zkušenosti a ze svých dojmů) prohlašuji toto: Václav Cílek je můj vzor a co slovo, to perla, své věci rozumí a jednou, až vyrostu, chci být jako on!

No, a teď, když jsem vás tak dokonale zmátla, kdo že je ten pán? No, tak především Brňák. A pak taky klimatolog, geolog, filosof, spisovatel, překladatel, taky trošku fotograf a objevitel krásných míst. A jak ho tak čtu, má v sobě i velký kus básníka. Čtla/čtu jsem od něj zatím tři knihy - Krajiny vnitřní a vnější (Dokořán, 2005), Makom Dokořán, 2007) a Dýchat s ptáky (Dokořán, 2009). Každá se zabývá tak trošku něčím jiným a přitom stejným. Jde o krajinu jako takovou nebo o tu, kterou nosíme v sobě. Jde o krásná místa, o jejich ducha, o to, že krása se skrývá i v rozbitém železničním pražci. Říká krásné věci o alejích a kopcích. O naší, české, moravské a slovenské krajině. O povodních i o velkém suchu. Trošku o ekologii a podobných věcech. O víře. O všem. Dobrý text k cestování. Ne někam do modravých dálek, ale jen za ten nejbližší obzor. 

Knihy krátkých nebo delších textů nejsou pro každého a nejsou na takovéto čtení "teď-sednu-a-do-večera-to-mám-přečtený". Krajiny vnitřní a vnější jsem četla dva roky. Makom srovnatelně dlouho. Je to prázdninové čtení. Knížka, kterou čtete na louce nebo na Denisových sadech a s tužkou v ruce. Podtrháváte si věty, které vám mluví ze srdce a pod které byste se s klidem podepsali. Najednou víte nejen to, že tahle země na vás působí krásně, ale také proč tomu tak je. 

Kvůli panu Cílkovi, který mě naučil krajinu nejen vidět a cítit, ale i žít, jsem se rozhodla stát "lékařem krajiny". Morduju se s výkresy a u toho sním o tom, že jednou vydám knížku, kterou mu věnuji, a která bude o Vysočině a Brně a o hledání v pískovcových katedrálách Českého Švýcarska. A nebude to básnická sbírka. 

 

Dlouho jsem přemýšlela, kterou z desítek podtržených vět dát na závěr tohoto ryze subjektivního a jak to tak čtu i velmi adorujícího článku, ovšem nemůžu se rozhodnout. A proto se uchyluju zpět k mému dalšímu vzoru - k panu Skácelovi. Jak jinak. 

---------

a protože už brzy zestárneme

a budeme jako domy ptáků

našel jsem pro nás krajinu

 

kde je napajedlo

růžový kopec

propadání

a také stráň

 

na které paměť ještě trvá

A dám ti ji

jako jsem daroval život vlastní smrti

 

když jsem ji tenkrát přemohl

na sloní louce

v trávě nešlapané

(J. Skácel, Sonet s krajinou místo náhrdelníku)