Jistě jste už všichni někdy hráli hru, při které jste měli zavázané oči. Zkuste si vybavit ten pocit. Při četbě tohoto článku se vám bude hodit. 

Jedná se o dva pokusy se zavázanýma očima. Přestože záznamy z nich jsou spíše cílkovské, všichni tam jistě pocítíme něco hlubšího. 

  • A tráva větrem ohýbaná k zemi - zněla.


Ležím v trávě, oči zavázané. Nad hlavou cítím komíhání větví. A to ticho... Zrak otupěl mé uši. Teď slyším, co bych neslyšela. Šustění listí. To stromy šepotají a vypráví si s větrem. A tráva roste, pomalu a vytrvale. Sklání se k zemi pod tíhou mravenců a tiše sténá. Pod zemí zní prameny. Kdesi zpívá pták a peří mu šustí jako hedvábná spodnička z předminulého století. Je takové ticho, že slyším, jak teče čas. Před očima tmu - ale v mysli světlo. Prohlížím si okolí ušima. Země se začíná chvět. O chvíli později uslyším první hlasy. Tráva i stromy zmlknou, světlo hasne...snímám šátek z očí a zase jsem jenom v lese. Tajemná země, kde i kámen má svou řeč, zůstává v záhybech šátku.

Pokus opakuji o pár hodin později v setmělém lese. Tma nahradí šátek a já cítím tep země. Je pravidelný a pomalý. Zem nikam nespěchá. Neutečeme jí. Nakonec se vrátíme tam, odkud jsme vzešli. 

  • Nemůžete jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžete navzájem pomoci.


Zavázané oči. Se světem mě pojí jen okolní zvuky. Jako bych se vznášela v prostoru, v temnotě. Je to příjemné. Bez těla, bez starostí, bez vzpomínek. Pak někdo přichází, ne uvnitř, venku. Najednou mě s okolním světem spojuje jeho hlas. Navádí mě, upozorňuje na překážky. Jdu za tím hlasem, jdu za ním, protože je jedinou cestou z mé slepoty. Důvěřuji mu, protože sama nevidím. Stále ho slyším před sebou ve tmě. Říká mi, kdy právě jsem. není než hlas a země pod mýma nohama, poslední pevný bod v černé tmě. Klopýtám - najednou mě zachytí ruka a můj pád zastaví. Už není jen hlas, je i dlaň, jež svírá tu mou. Hned se jde snáz. Stále nevím, kam jdu, ale jsem si podstatně jistější, můžu jít rychleji a méně zakopávám o kořeny. Mám sice nohy podrané od ostružin, ale můžu si za to sama - to když jsem onen hlas pořádně neposlouchala a šla si podle svého rozumu. Kráčím, vedena hlasem a rukou, kráčím slepá, ale přece vidoucí. Moje nohy cítí každou změnu terénu, vnímám jimi, jak je les zbrázděný všemožnými dolíky a pahrbky, cítím kořeny, pařízky, větvičky. Nechávám se vést, plně důvěřuji, a vnímám přitom, co mě jinak míjí. Po chvíli se zastavujeme a je mi dovoleno sejmout si šátek z očí. Slunce mě na chvíli oslepuje. Stojím na kraji lesa a vedle mě můj průvodce.

Bylo to sice cvičení na důvěru, ale vlastně to bylo podobenství o víře. Jdeme za hlasem, jež nás vede, a chytáme se ruky, jež nám brání upadnout. A když se rozhodneme, že to zvládáme sami, nohy nám odře ostružiní.

 

Až přijde léto, vemte si šátek a ulehněte v lese, poslouchejte, jak roste tráva a třeba také ucítíte tep země.

A až se vám bude zdát, že jste slabí, že jste sami, zavažte si oči a svěřte se do moci hlasu někoho jiného. 

Uvidíte sami, jaké je to...nádherné.

 

POZN.: První citát pochází z básně Jana Skácela Lom, druhý je od pana Josefa Čapka. Článek je inspirovaný knihou Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější (jednou o panu Cílkovi napíšu celý článek. Nebo i dva)