...prej to nosí štěstí/ ale onen kominík mi vrazil jednu pěstí. 

I takhle by při troše nadsázky mohlo dopadnout setkání s kominíkem, jak zpívá pan Plíhal. Říkám předem, že nejsem pověrčivá a knoflíky při zahlédnutí té nezaměnitelné uniformy shledávám spíše ze zvyku. Ale při mém posledním setkání s kominíkem (a byl to echt kominík, umouněný, se štětkou a takovým kominickým výrazem) jsem si uvědomila, že mi štěstí nosit nemusí.

Já už totiž šťastná jsem, počínaje tím, že žiju v zemi, kde není válka ani diktatura, kde si můžu říkat a psát, co chci. Pokračujme přes to, že mám kde bydlet, co jíst, v co se obléct, že se můžu vzdělávat a že mám brigádu, která mě baví. Neopomenu ani to, že jsem mladá a zdravá a ne úplně bez talentu (na určité věci. Na rýsování třeba jsem kopyto). Skončím tím, že mám úžasnou rodinu, milující a pohodovou, že mám kolem sebe nejlepší lidi, jaké jsem kdy mohla potkat - kamarády, jaké člověk najde tak právě jednou za život a už je nikdy nechce ztratit. Navíc mám to štěstí, že jsem z věřícího prostředí a k víře jsem byla vychována, že jsem se v ní poslední roky upevnila a zbavila se sebemenších pochyb. 

A tak v tom autobuse, vedle kominíka, s rukou na knoflíku kabátu, jsem si nepřála štěstí - jen jsem v duchu poděkovala za dvě věci. 

Za to všechno, co mám. Nic z toho není samozřejmost!       

A za to, že jsem si to uvědomila.

 

A co vy?

Co by mohl ten nejvyšší "kominík" přinést vám?