Nastal čas odhalit počátky mé (ne)slavné lyžařské kariéry. Cože, vy mě neznáte? Jsem mistryně republiky v jízdě stylu Vrchní paní radová.

Můj pád, totiž pardon, vzestup, začal jednoho zimního odpoledne na svahu u Jelenovské boudy nad Valašskými Klobouky. Byly mi tři a kus a nějaká neprozřetelná duše mě postavila na lyžičky. Jedna z mých nejranějších vzpomínek tak obsahuje bílou svažitou plochu, končící stromy a potokem. 

Po tomto zážitku jsem si dala přestávku na dobrých deset let. Lyžím jsem byla vyhýbána jako čert kříži (chápejte - nevyhýbala jsem se jim o své vůli, prostě mě k nim nikdo nepustil). Teprve když přišel lyžák v sekundě (sedmá třída), seznalo mé rodičovstvo, že je načase se znovu pokusit o mé zlyžnění.

Tentokrát se to povedlo, leč byl to zážitek velmi dramatický. Stojíc na sjezdovce pro lazary, chytla jsem hysterický záchvat, jelikož mi nešlo zatáčet na levou stranu. Když jsem vyjížděla na dětském vleku nahoru, zachytila se mi kotva za okraj bundy a vlek mě vlekl ještě hodnou chvilku sněhem, dokud jsem se nezachytila lyží o cedule oznamující "Nebezpečí úrazu" a díky malému zdržení, které způsobilo nevypnutí lyže, se mi podařilo odháknout. Od té doby mám k vlekům zdravý respekt. 

Z lyžáku v sekundě, krom odstrašujících vzpomínek na citové bouře třináctiletého chudáčka, pochází i můj nejlepší lyžařský zážitek - zasněžené pole, svítící slunce a možnost uhánět si tím polem přímo dolů. 

Potom jsem se lyžování věnovala celkem sporadicky. Jednou za rok jsme vyrazili s rodinou na pár dní a já tak mohla zvesela trénovat svůj úžasný nezúčastněný styl. Jezdívala jsem, jako bych si na sjezdovku vyšla jen tak na procházku. Ne že bych se bála, prostě jsem měla respekt. Bavilo mě to, ale že bych se v tom nějak speciálně vyžívala... 

A pak přišla přilba. A v ten okamžik, s hlavou bezpečně obalenou černou skořepinou, jsem začala jezdit jako čuně. Tedy, rozumějte - rychle jako naspeedované čuně. Několik lidí mě ohodnotilo, že jezdím velmi elegantně. Svůj styl jsem vypilovala do naprosté dokonalosti. Je pravda, že v rámci frajerství jsem několikrát spadla z vleku (echm echm), ale celková image "lyžaře" zůstala zachována.

Nu, a teď co chci vlastně říct tímto osamělým sněhovým výkřikem v době jarního tání?

Jen jediné - vidím jistou analogii v přilbě a víře. 

Když se člověk řítí po svahu bez přilby, je zranitelný a je jen jasné, že se bojí. Nechráněn, holý... Křehká skořápka, která pod nárazem povolí a rozsype se.

Když se člověk řítí po svahu s přilbou, je sice stále zranitelný, ale cítí bezpečí, jistotu. Jako by měl na hlavě přilbu středověkého rytíře. 

S vírou je člověk mnohem obrněnější proti každodenním svodům (nahrnutému mokrému sněhu, zrádným horizontům), je mnohem jistější v životě (s prkýnky na nohách). S přilbou/vírou máme mnohem větší pocit jistoty a bezpečí.

 

P.S. Pánové, nechápu, jak můžete jezdit na pomě...