Jdu po planině sahající od obzoru k obzoru. Nikde ani kámen, ani strom. Najednou, nevím, jak se to stalo, bez mého přičinění, kolem mě hoří ohně. Ohnivý kruh, který mě uzavřel v sobě. Žhne. 

Než se rozmyslím co dál, zaslechnu volání. Přichází z několika stran. Znám ty hlasy. Lidé, na kterých mi záleží. Mí dobří přátelé. Přes plameny nevidím, co se stalo, ale volají o pomoc, jako by viseli nad propastí. 

Těžká chvíle. Co dělat? Musím se rozhodnout rychle, to je jisté. Pokud se pokusím proskočit mezi šlehajícími plameny, možná bych jim mohla pomoct. Možná mě plameny spálí, ale co už... Hlavně, když pomůžu těm, které mám ráda. Už se rozbíhám, když si uvědomím jednu věc - pomůžu všem? Stihnu to? Jejich hlasy znějí z opačných stran kruhu. Co teď?

Dýchám horký vzduch, vím, že musím spěchat. Něco musím udělat! Prudce se nadechuji a odrážím se. 

Všechno špatně, napadá mě, když prolétám mezi plameny a cítím, jak mi olizují ruce. Klopýtám a padám v těsné blízkosti ohně. Cítím pálící se vlasy. Chci vstát - stále slyším to volání, bolestné volání.

Konečně stojím. Ohně ozařují kus pláně - slyším hlasy, ale nevidím nikoho. Volám, volám a běžím hlasu vstříc.

Jako by se svět zastavil... Je pozdě, vím to. Co se stalo? Nic, jen jsem to zase zkazila. Zase špatně. Ve chvíli, kdy jsem nemohla udělat dobré rozhodnutí, protože všechno, co udělám, někomu ublíží, jsem zvolila to nejhorší. Cítím, jak mi spálenou kůží pulzuje bolest.

Ublížila jsem všem. I sama sobě. Neexistovalo dobré rozhodnutí, ale já se nedokázala ani špatně rozhodnout. Já se dokázala rozhodnout jenom nejhůř...

Stojím na pláni, dohasínající oheň za zády.

V plamenech syčí déšť.

Nebo jsou to moje slzy?

 

Proč znovu a znovu dělám tutéž chybu? A proč není způsob, jak se jí vyvarovat?

Odpusťte mi, jsem tak ztracená...