Miluju cestování.

Ale rozumějte, nemám na mysli dlouhé výpravy do zahraničí nebo cesty autem. Já mám ráda, když jedu někam, kde to znám. Vlakem nebo autobusem. Nejlépe sama, jen v dobré společnosti pánů jako je Pratchett (s tím se člověk nenudí), Tolkien (s tím je zase člověku příjemně teskno) nebo Deaver (a s tímhle člověkem má zase člověk strach, co se zase přihodí). A nejradši cestuju večer. 

Cesty za tmy mají něco do sebe. Za oknem se míhá svět, kam nepatříme. Tmu střídá světlo. Tmu lesů a polí, tmu opuštěných silnic. Světlo nádraží a lidských obydlí. Za okny žijí lidé, kterých se naše cesta nijak nedotýká, přesto jim nahlížíte do kuchyní a obýváků, aniž byste je kdy potkali, zachytíte koutkem oka kus jejich života (ale o tom už jsem psala před rokem, takže dost už o rozsvícených oknech).

Vlak duní po kolejích, autobus tiše šustí černou tmou. V dáli blikají města jako hvězdy. A pravé hvězdy se skrývají za mraky, které plují po tmavém nebi a dodávají scenerii patřičně dramatický ráz. 

A potom autobus brzdí, já sháním své saky paky a vystupuju (když jsem vystupovala v neděli, po vzoru němých komiků jsem uklouzla, jen co má noha dopadla na silnici, a pobavila přihlížející).

A to je ta chvíle, kdy vzlétám do oblak. 

Protože když autobus odšustí, rozhostí se ticho tak hluboké, že člověka, jinak spoutaného se zemí, přímo vymrští vstříc ztemnělému nebi. To ticho a nálada celé té chvíle - pocit, že se vracím domů, ačkoliv jsem z domu právě odjela, minuta samoty, kdy je člověk v najednou jakoby obnažený vstříc okolí... 

Realita mě vždycky stáhne zpátky, to je jasné, ale ten zlomek sekundy, kdy se čas zastaví, ticho mě obklopí a já splynu s mraky, ten okamžik stojí za ta, to mi věřte.

 

Cestuju moc ráda. Na místa známá, na místa, kde mě někdo čeká.

Ale nejlepší na tom celém je, když otevřu dveře u nás doma a moje maminka se hned stará, jestli nemám hlad.

Na cestování je prostě nejlepší návrat...