Jsem samotář. Kdyby v naší zemi bylo moře, stal bych se strážcem majáku, jelikož ale moře nemáme, stal jsem se hajným v nejzapadlejší končině, kde už ani ty lišky dobrou noc nedávají. 

V létě i v zimě je tu klid přímo nebeský, v noci je taková tma, že se bez světla nedá jít ven, aniž byste vrazili do nejbližšího stromu. Žiju tu sám, bez elektřiny a bez plynu, ani psa nemám, aby nerušil to božské ticho tady. Že tak miluju samotu má na svědomí jistě dětsví prožité u velkého železničního uzlu. Lidi, vlaky...zlatá hájovna!

V zimě, když napadnou dva metry sněhu, jsem odříznutý od světa a nemusím se bát vpádu nezvaných návštěvníků. Jerdiné spojení se světem mi zajišťuje sněžný skútr, který jsem dostal od polesí jako odměnu za dlouholetou práci. Celou zimu se můžu hřát u krbu a pořádat dlouhé vycházky na sněžnicích, s flintou přes rameno. Večer si dám sklenici whisky a sedím u krbu, dokud mě teplo neukolébá a já se neodhodlám vlézt do postele...

Ten večer jsem v křesle usnul. Celý den jsem strávil s motorovou pilou a odstraňoval padlé stromy z cesty a věřte mi - to člověka vysílí. 

Když jsem se vzbudil, v pokoji byla tma. Z ohně zbyly jenom uhlíky. Chvíli jsem přemýšlel, co mě vzbudilo. 

No jistě, ten zvuk! Byl jsem zvyklý na zvuky zimního lesa. Praskot dřeva, pád stromů, šustot sněhu... Ale tohle znělo jako kroky! Rozsvítil jsem petrolejku (miluju její měkké světlo) a podíval se z okna. Les byl černobílý a pustý, ale stejně jsem stále slyšel spěšný dupot někde mezi stromy. Přes sklo toho nebylo moc vidět. Otevřel jsem dveře a vyhlížel do tmy. Opatrně jsem sáhnul za dveře, kde stála moje brokovnice. Na tom, že někdo běží zimním lesem uprostřed hor, bylo něco zlověstného.

To už se mezi stromy vynořil stín a když vběhl do světla lampy, změnil se v ženu. Nechápal jsem , co tam dělá, zvlášť přihlédneme-li k jejímu úboru - měla na sobě černé společenské šaty a jediná věc, o které by se dalo říct, že ji mohla hřát, byla liška kolem krku. V lodičkách klopýtala sněhem směrem ke mně. Připomínám, že byla zima, dva metry sněhu a celkem slušný mráz. Hleděl jsem na ni jako na zjevení.

"Pomozte, prosím!" zaúpěla, když přišla blíž. Měla roztečený make-up a vypadala jako děsivý harlekýn. 

"Kdo jste? Co děláte v lese?" nechápal jsem. 

"Prosím, jestli se hned nezahřeji, zmrznu!" nereagovala na otázku. 

"Tak pojďte dovnitř," zamračil jsem se a sledoval, jak její boty nechávají na neporušeném sněhovém poprašku cestičky pravidelnou řádku stop.

"O, děkuji vám!" řekla, když vstoupila do hájovny. "Jistě bych umrzla!"

Zavřel jsem za ní dveře.

"Můžu si zavolat?" otočila se ke mně.

Mlčky jsme jí ukázal k polici, kde ležel mobil. I takový vlk samotář jako jsem já potřebuje aspoň nějaké spojení se světem pro případ, že by se mu něco stalo. Nabíjel jsem ho jednou týdně dole ve vsi, když jsem jel pro zásoby. Žena po něm sáhla.

Zatímco vytáčela číslo, sedl jsem si zpět do křesla a uvažoval, co dělá v tuhle dobu v tomhle oblečení v mém lese a jaká blbost byla jí otevřít dveře.

A najednou stála přede mnou a mířila na mě pistolí.

Nechápal jsem, co se děje. 

"Nech tu pušku tam, kde je," řekla a předchozí bezmocnost jí z hlasu zmizela. "Viděla jse, že tu máš skútr. Kde jsou klíče?"

Nebyl jsme schopen odpovědi. Co se to tady dělo?

"Dělej, nic ti neudělám. Nejsi pro mě podstatnej, jenom chci teplý oblečení, sněžnej skútr a tvou pušku. Dej ruce nad hlavu, vezmu si ji."

Udělal jsem, co mi řekla. Možná vás napadne, že jsem se měl bránit, ale byl jsem na to moc překvapený. Sdělil jsem jí, kde mám klíče, zatímco si ode mně brala brokovnici.

"Milé," řekla. "Děkuju." Zahodila pistoli do rohu a namířila na mě vlastní zbraní. Já hlupák! napadlo mě. Neměla nabito!

V ten okamžik jsem zaslechl další kroky - když žijete kolik let v tichu, sluch se vám podivuhodně vytříbí. Ale tyhle zaslechla nejspíš i ona. Než jsem stačil cokoliv říct, odjistila. 

"Řekla jste, že mi nic..." začal jsem.

"Tak to jsem asi lhala," ušklíbla se ve chvíli, kdy stiskla spoušť.

 

S trhnutím jsem se probudil. Na prsou, kam mě před chvílí zasáhla dávka broků, jsem cítil tupou bolest. Tak blbý sen už jsem neměl hodně dlouho. Určitě to bylo tím, že jsem usnul v křesle. 

Uhlíky v krbu vydávaly slabou mihotavou záři.

Vzal jsem baterku, otevřel dveře a posvítil do lesa. Nikde nikdo. Ani zvuk.

Potom světelný kužel zavadil o cestičku.

Na sněhu se rýsovala pravidelná řada stop, které končily před mými dveřmi.

Chvíli jsem na ně nepohnutě koukal. 

Ne, tohle nebyl další sen.

Za zády se mi ozvalo klapnutí, jak někdo odjistil brokovnici.

 

 

(Tohle jsem kdysi psala na jakési olympiádě z českého jazyka, originál jsem už nikdy neviděla, ae tuhle jsem si na to vzpomněla a zkusila to zrekonstruovat :-D)

Upgrade: Jak podotýká Zorro v komentech, téma bylo z její olympiády, čímž se omlouvám za mystifikaci.