...které se neměly vyslovit, jsou věci, které, ač měl, nikdo nevyslovil, jsou věci, kterých litujeme, i když se nikdy nestaly, jsou věci, které bychom chtěli odestát...

Každý z nás má někde v sobě ošklivé místo, kde jsou takové věci. Někdy to je prázdná ulice plná domů s osleplými okny, jindy komůrka s uprášenými svazky na policích. Někdo má takových věcí pár, někdo fůru. 

Ale máme je všichni. Malé bolesti, malé chyby...a také ty velké.

Když mám sebemrskačskou náladu, odhodím svou masku věčně vysmátého pesimisty (ano, jde to dohromady) a vstoupím pod oprýskaným podjezdem do dlouhé ulice, kde mezi vydrolenou dlažbou vyráží kopřivy, kde v pantech mlátí vyvrácené dveře a vítr profukuje vybitá okna. Tam nikdy nikdo nepřijde, jsem tam vždy sama - sama se svými nejsmutnějšími vzpomínkami, které se choulí ve stínech průjezdů a v rozích pokojů s odlepenými tapetami.

Člověk chyby dělá, to je jasné. Někdy botičky, jindy pořádná bagančata. Chyby, které jsou hrozné a časem se jim zasmějeme. A chyby, které neotupí ani tisíc let.

Když chybujete, jsou dva způsoby, co dělat dál - buď chybu napravíte. Nebo se na ni pokusíte zapomenout. To když se napravit nedá. 

Je asi tisíc věcí, co jsem v životě udělala špatně a ačkoliv si na to už dávám pozor, s věkem jich bude přibývat, v mé ulici bude víc a víc vybitých oken, víc a víc propadených stropů. V mé ulici se množí stínoví nájemníci...

Slova, které jsem měla na jazyku a neřekla je. A naopak slova, která jsem měla spolknout, ale místo toho jsem je vyslovila. Chvíle, kdy jsem měla mlčet, jsem pokazila slovy. A chvíle, kdy bylo potřeba vysvětlení, jsem znevážila mlčením... Nevhodná poznámka, neznalost situace - není to vždycky schválně, není to vždycky jen lidská hloupost...

Činy, které se neměly odkládat, protože odklad nesnesly a najednou bylo pozdě. Věci, které jsem udělala z nostalgie, ze sentimentality... A věci, které jsem udělala z čiré blbosti.

Ruka, kterou jsem měla podat na usmířenou, ale nepodala, facka, kterou jsem měla smazat všechno špatné a vyřešila to po chlapsku, ale která nepadla. 

Černé myšlenky, které by na světle vybledly, ale já je zavřela v sobě a nikdy je nepustila ven, které se snažily vyhrabat na povrch a působily u toho strašnou bolest...

 

Víte, nic není tak špatné, aby to nemohlo být horší. Pokud něco (s prominutím) poděláme, je lepší se tomu postavit čelem a nenechat tu věc vstoupit do ulice chyb. Je třeba se nadechnout a postavit se tomu. A zkusit to napravit. Hned. Čím dřív, tím líp. Nenechat to dojít za hranici, kdy už se to vyřešit nedá. Třeba se to nezdaří, dotyčný omluvu nepřijme (například), ale za pokus to stálo a máte aspoň klid. Každopádně se vaše černé chvíle spokojí s kamrlíkem pod schody, nebudou se roztahovat přes celou ulici. 

V mojí ulici je teď jeden neobydlený dům.

V sobotu jsem se s jedním kamarádem vyříkala skoro pět let starou záležitost, shodli jsme se na tom, že je to naše chyba ("Je to moje chyba." "A já myslel, že moje."), překročili to a šli dál. I po pěti letech mi rozřešení připadá jako rozhřešení. Bylo to bolavé nejen tehdy.

Kdybychom tak častěji dokázali mluvit o nedořčeném i nevyřčeném, kdybychom i po letech nepovažovali palčivé věci za promlčené, kdybychom pochopili...

Protože o některých věcech se musí mluvit proto, aby mohly být zapomenuty.