Dneska jsem vstávala o půl šesté. Ó hrůzo! (Nechci slyšet nic, že tak kdekdo vstává denně - vím to, děkuju.) Vzhledem k tomu, že od prosince vstávám jak se mi zachce, je pro mě každé dopolední vstávání na čas pravé utrpení. A dneska navíc - za oknem mínus pět, kafe hrušková voda, díra na ponožce...prostě ráno k zulíbání.

Napochoduju si to tak do šaliny a koukám - půlka lidí vypadá, jako by oblízla citron, druhá jako že si dala špatnou dávku LSD a má pěkně hnusný halušky... Kde je optimimus? táži se sama sebe. Kde je radost z toho, že je ráno? 

Podle odrazu ve skle jsem usoudila, že ani já nejsem úplným vzroem pro obraz "Vesele na ranní".

A napadlo mě - že za tmy odcházím a za tmy se vracím? No a? Jsou lidi, kteří nikam jít nemůžou.

Zima zalejzá za kabát? Jsou lidi, kteří kabát nemají vůbec.

Kafe nebylo přesně podle mého gusta a tatranku jsem vyhrabala z hlubin spížky a podle toho taky chutnala? Jsou lidi, kteří si o snídani můžou nechat zdát.

Jdu do nové práce, kde si budu jen hrát a peníze, slušné peníze, dostanu na ruku. Doma mě čeká teplá postel a dobrá večeře. Potkám spoustu skvělých lidí, kteří se určitě nebudou tvářit citronově.

Tak proč další citron? Trošku optimismu do pochmurného dne! Úsměv!

Milý pan Seifert říká:

Slečno, slečno, vy se mračíte,

že po celý den vám pršelo?

Co by měla říkat tahle malá jepice,

které pršelo po celý život?


A je to útěcha! I když den nezačne dobře a je často těžké prožít ho s úsměvem na tváři, člověk by se o to měl pokusit. Nebo ta jepice, ketrou potká, nikdy neuvidí smějící se lidskou tvář. Svět umí být pěkně kyselý - aspoň pár obličejů by mohlo zářit.

My máme vzpomínky na zářivé dny, kdy bylo nebe modré a slunce hřálo, a tyhle dny nás mohou hřát i v největší zimě.

Ale co chudák jepice?