Ach ta sentimentalita!! Nevím proč, ale padla na mě a já se pořád hrabu v minulosti jako v pískovišti.

Ano, už vím čím to je. Fotky. Staré fotky, které jsem vyhrabala kdoví odkud, staré, ale ne příliš - staré tak, že zážitky s nimi spjaté jsou stále ještě ostré, časem nevybledlé. Ale, jedna zvláštní věc - nezasvěcený by mi klidně tvrdil, že já se jich neúčastnila. Důvod je prostý - jsem nesledovatelná a na těch fotkách prostě nejsem!

Nebojte se, že se na vás vyhrne další vlna splínu. Kdepak, dneska to bude vážně nevážné. 

Jak zjistit, že jste nadáni tím danajským darem nesledovatelnosti? Příklad - padesát fotek z nějaké akce, kde bylo, dejme tomu, deset lidí. A vy jste na třech - na jedné z takové dálky, že i vy pochubujete o tom, že jste to vy, na druhé je vaše koleno (noha, ruka, záda, hlava) a na třetí nejdete poznat, jelikož zrovna jíte (mluvíte, zpíváte, zíváte). 

Na druhou stranu většinu fotek zabírají ti druzí - lidi, kteří budou v záběru a budou vypadat fantasticky, i když ve chvíli, kdy mačkáte spoušť, jsou za dveřmi a nemají ponětí o tom, že někdo vytáhnul foťák (tímto nechci říct, že je nesnáším nebo že mi lezou na nervy. Šoumenství je poslání stejně jako prudičství nebo kašpárkovství)

A teď k té nesledovatelnosti - kdyby se Interpol rozhodl mě vyfotit, jak předávám drogy nebo beru úplatek, aby to mohl použít u soudu jako důkazní materiál, asi bych několika fotografům způsobila infarkt. Na všech fotkách by byla moje záda, někdo by přede mnou stál, nebo bych se šklebila k nepoznání. Jediná použitelná fotka by byla ta, jak se culím přímo do foťáku. 

Takže, vězte - jste-li zločinci, nejdřív si uděleljte průzkum své sledovatelnosti. Pokud budete na víc jak 25% ze zkoumaných fotek, doporučuji pověsit zločinectví na hřebík a začít radši s něčím lidumilným. Můžete si být totiž jisti, že zmáčkne-li někdo v okruhu deseti metrů od vás foťák, budete na snímku jasně a krásně poznatelní. 

Nu, a jak se stát nesledovatelným? Nijak. Nadpis článku je klamavá reklama a já se k ní přiznávám. Tak se člověk musí narodit. Je to určitý druh talentu. Jako umění malovat vtipné postavičky nebo bavit lidi v doslechu na věku nezáleže. 

V jistém směru je nesledovatelnost prokletím ("A bylas tam vůbec?"), ale v jiném je to dar ("Štěstí, že mě nikdo neviděl nevyfotil, jaký blbosti jsem zase vyváděla").

A co je vrchol?

Když si vyrazíte na výlet ve dvou, fotograf je ten druhý a vy jste na výše zmiňovaných třech druzích fotografie. Vlastně na čtyřech.

Na té čtvrté jste tak dlouho couvali, aby vznikl esteticky dokonalý snímek, až jste pozadu spadli do rybníka Brčálníka...

 

Mimochodem, nevíte, jak se stát zločincem?