Tuhle otázku, jak nám vykládal, měl otec Rous ze Zábrdovic na maturitní stužce. Pro pobavení dodal, že tuto řečnickou otázku jim jedna profesorka dala jako téma maturitní slohovky. A pro zamyšlení, že nejchytřejší člověk z jeho třídy na to téma psal a měl úplně opačný názor, než on.

Tedy že řekl "Ano, musí."

A já si s ním dovolím nesouhlasit. Ne, nemusí. Kdybychom všechno dělali jen proto, že to má smysl - kde by byla radost? Copak bychom pak mohli lehat v trávě a jíst čokoládu a dívat se na filmy a hrát nebo zpívat?

Jaký smysl má, když si jen tak lehnu na louku? Nic nedělám, jenom ležím a koukám na mraky. Pokud neležím pod jabloní a nejsem Newton, nemá to smysl. Jen tak ležím. Proč? Prostě proto. Nikomu nepomůžu, nikomu neuškodím. Prostě jenom ležím.

A potom jsou tu ty druhé věci beze smyslu. "Tohle nemá smysl," blesklo mi to odpoledne hlavou. "Pokud se budu bránit, pokud si budu stavět hlavu, ničemu to nepomůže, naopak, uškodí. A tady nejde o mě, tady jde o ostatní lidi, takže...hrdost stranou, nemá smysl tady hlásat cosi o rovných zádech." Takže jsem se hezky podvolila, sklonila hlavu - bylo zbytečné to hrotit, byla to situace, kdy by tvrdohlavé trvání na mých plánech uškodilo všem. To jsou druhé "bezsmysly".

A pak jsou tu ty třetí. Lékaři v oblastech, kdy na každého zachráněného připadá deset nezachráněných. Dobrovolníci, misionáři a všichni ti, kterým říkají: "Nedělejte to, nemá to smysl." Protože ono to smysl má. Vždycky. Byť zachráníme jediný život, zatímco deset dalších přijde vniveč. Pro ten jediný to smysl má. 

Lehejme si do trávy, ač to nemá smysl.

V situacích, kdy je třeba něco odložit nebo přehodnotit, protože nemá smysl trvat na svém, přehodnocujme a odkládejme.

A až budeme dělat něco užitečného, ale trošku sisyfovského, až nám budou všichni říkat "K čemu to je? Jaký to má smysl?" nevzdávejme se. 

Nikdy se nevzdávejme...