Původně jsem o tomhle vůbec psát nechtěla, i když jsem měla v konečcích prstů nejednou svádivé svědění. Jenže jsem si říkala - ničemu to nepomůže a některé z vás by to mohlo urazit či dokonce vyprovokovat k nějaké ostřejší reakci.

Jenže tuhle jsem se z kostela vrátila tak hrubě v nekostelní náladě, že už nemůžu dál. Dnešní posezení u nás doma mi taky dvakrát nedodalo. Prostě musím sebrat síly a rozum, vyslat krátkou modlitbu k Duchu Svatému, aby mi dal správná slova, a začít.

Tentokrát nebudu říkat "u nás na jihu". Tentokrát nebudu anonymní. Tentokrát ne.

Jsem z jihu Brna, z Komárova, z farnosti při kostele svatého Jiljí. Patří k nám i filiální kostel svatého Klement Maria Hofbauera. Duchovní správce farnosti je otec Stanislav Drobný. A já vás prosím - čtěte to jako výkřik poněkud naivní dvacítky, která vidí, že je něco (všechno) špatně.

Je to osm let, co k nám otec přišel. Přišel z Komína, kde byl zřejmě velmi oblíbený, přišel do farnosti, kterou dlouhá léta vedl cílevědomý otec Karel Cikrle, který (ačkoliv dávno není žádný mladík) vedl opravu celého kostela. Nějaký čas bylii oba v naší farnosti souběžně, otec Karel jen postupně odešel z fary a přestěhoval se do sídliště. A potom nás opustil úplně a dnes ho potkáte na Lesné. 

Tím se ujal vedení farnosti otec Stanislav. Nevím, tehdy jsem byla malá, ale nikdy na mě nepůsobil zrovna mile a teprve s léty mi došlo, jak to nejspíš je - on nás...nepřijal? Snad... Možná si myslel, že je to jen na chvíli, že se třeba hned zase hned jinam. Je to brilantní kazatel, rok od roku lepší, a Písmu rozumí také výborně, nicméně mu chybí vlastnost, kterou by farář, čili duchovní správce farnosti, neměl postrádat - schopnost vycházet s lidmi. Občas na mě působí jako někteří naši čerství táboroví vedoucí - ta moc, teď mě všichni poslouchají, ten pocit!! Zkrátka a dobře - najednou se mi začlo zdát, že někde v dobře promazaném soukolí naší farnosti něco moc ošklivě skřípe. 

Bylo to...pozvolné. Zbytečné opravy, zbytečné investice, zbytečné příkazy. Najednou jako by se ve vzduchu vznášelo: "Váš pastýř vám říká dělejte tohle a tohle." Já bych tohle a tohle klidně udělala - kdyby pastýř přišel a řekl: "Prosím tě, udělej tohle a tohle." Já jsem svéráz - když mi někdo řekne, že něco musím udělat, znechutí mi to, i kdyby to byla tabulka čokolády. 

Asi to celé nedává smysl, ale já se snažím psát fakta, což je celkem těžké. Všechno z posledních let mám obalené hořkostí - vidím, jak to jde jinde a říkám si neustále - proč ne i u nás? Proč náš pastýř neumí a snad ani nechce s námi vycházet v dobrém? My ho přece neodkopli, my ho chtěli přijmout - ale on se zavřel sám do sebe a odmítl nás. Snad je to přemrštěné, ale já to tak vidím. Teď je to osamělý muž, který to cítí, cítí, že se mu nedaří, cítí, že je něco špatně...

A tím se dostávám ke zlatému hřebu. K tomu, který mě klepl do hlavy, abych už konečně napsala svou prosbu. V neděli vyhodil tři bratry ministranty, protože neměli sváteční boty. Respektive měli botasky. Klukům je tuším od šesti, sedmi do patnácti, takže většina z vás si představí, jaká obtíž je s botami. Když musíte co měsíc kupovat nové, samozžejmě koupíte botasky, protože kožené polobotky za tisícovku by se asi vážně nevyplatily.

Na Štěpána byli ministranti dva.

A já, ačkoliv tohle není tak docela to, co jsem chtěla psát, já volám, prosím vás - tady pomůže jen jediné. Otec biskup nás odkázal, ať si to vyřešíme s naším knězem, ten zase stojí na svém.

A my jsme jen farnost...ne, ne, my už dávno nejsme farnost!! Jsme jen náhodný shluk jedinců, kteří vážně uvažují o změně kostela, protože tady je bolí srdce.

Nemůžeme nikoho změnit. My ne, ale je tu někdo, kdo může.

A tak vás prosím, ačkoliv jsem se zamotala do slov a nepopsala situaci tak, jak jsem chtěla, tak vás moc prosím - modlete se za nás. 

Modlete se za farnost svatého Jiljí i za farnost při kostele Klementa Hopfbauera, která je už pár let opomíjená, ačkoliv je jen pět minut autem od fary. 

Modlete se za nás, farníky, abychom dokázali najít cestu k našemu pastýři.

Modlete se za našeho otce, aby našel cestu ke svému stádu.

Modlete se, abychom zase byli farností, ne jen hrstkou vojáků, kteří stojí v nerovném boji proti zasvěcené osobě, v boji, který vést nechtějí, v boji, který je zbytečný. 

Já tu neřeším, jaké boty do ksotela, neřeším, zda poslouchat či neposlouchat nesmyslné příkazy. Já tu řeším jen to, že v domovské farnosti by měl člověk myslet na Boha a hlavně se cítit dobře, jako doma. Ne být našponovaný k prasknutí a vracet se z kostela naštvaný.

Proto prosím, moc prosím každého, kdo si tento článek přečte - vzpomeňte na nás ve svém večerním rozhovoru s Bohem. Jen krátce třeba...

Vždyť přece:  Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. (Matouš  18:19)

Prosím, modlete se za nás. Já už nevím, co dělat.

Tohle totiž není dobrý.

To není vůbec dobrý!