Ne, nebudu se tady zaobírat návštěvami, které se ofrňují nad nabídnutým pohoštěním.

Chci mluvit o velkém nešvaru především menších kostelů - návštěvách, které se neohlíží na místní zvyklosti. A lidech, kteří nepřemýšlí nad tím, co dělají.

Každá farnost má liturgické "prostocviky" jiné. Někde se vstává jen co začnou hrát varhany, jinde až s příchodem kněze. Někde se po proměňování sedá, jinde stoupá, jinde se zůstává klečet až do otčenáše. Při Beránkovi někde klečí, někde stojí. Zkrátka: co farnost, jiný tělocvik. Nevím, co je správně a je to vlastně jedno. Protože partička cizinců dokáže postavit nebo posadit celý kostel nezávisle na tom, jaký je v oné farnosti zvyk.

Kněz, kterého máme na přípravu na biřmování, jednou říkal, že se máme přizpůsobit místním. A já s tím souhlasím. Ke mši patří i určitá...jak to říct...synchronizovanost pohybů. Nevyrábíme mexické vlny, nejsme na fotbale. Když jsem v cizím kostele, koukám kolem sebe a nevyskakuju, jak je zvykem u nás doma, ale přizpůsobím se místním, aby to mělo taky nějakou důstojnost. Taky není nic příjemného vyskočit v první lavici a posléze zjistit, že vám kostel za zády sedí a divně po vás kouká.

Takže, prosím - počítejme s možností, že "jiný kraj, jiný mrav" a zkusme se řídit ostatními, ne podle svého zvyku. Pak nevzniknou rozapčité situace polostojícího kostela a mračících se místních starších dam, kterých se ta spartakiáda dotkla. A nejen  starších dam se to může dotknout. Třeba mě to vadí hodně. 

V kostele neplatí "jako doma", ačkoliv jistě - kostel je domovem našeho Otce. 

Jasně, naši víru neovlivňuje, jestli stojíme nebo klečíme, když chcete, stůjte si klidně na hlavě. Ale trošku to vypovídá o naší pozornosti při liturgii. Místních, kteří se staví proti zvyklostem hned jako stádo, stejně jako přespolních, kteří zapomínají, že nejsou v domácí farnosti.