Ten pocit nesnáším. Slabounké píchnutí u srdce, stáhnuté hrdlo, zajíkavý dech. A potom slzy. Takové, které se po pár zamrkání vytratí. A takové, které se vyřinou ven jako voda z protržených hrází a snaží se smýt všechnu bolest.

Bolestí je mnoho. Zlomená ruka nebo zlomené srdce. Osamělost. Výčitky. Zrada. Vaše i cizí. Přítel, který je v nebezpečí. Nebo přítel, který na vás zapomněl.

Na dětské mši v kostele děti předstupovaly a měly ukázat věc, kterou si donesly. Byly to vzpomínky – předměty, které jim někoho připomínaly.

Jeden malý kluk vytáhl z kapsy model motorky. „Tohle mi připomíná mojeho kamaráda, kterej na motorce umřel,“ komentoval. Jedna žena, maminka mé kamarádky, skryla tvář do dlaní a pak s tichým vzlykáním vyběhla z kostela. Přišel ten známý pocit, popsaný výše. Nejprve jsem se zamyslela nad tím, co se jí asi vybavilo. A potom jsem si vzpomněla na svého kamaráda, který taky jezdí na motorce. A vyslala jsem k Bohu kraťoučkou modlitbu, aby mu popřál silnice vždy bez štěrku, náledí, olejových skvrn a neopatrných řidičů.

Při obětním průvodu děti všechny předměty položily před oltář. Kamarádka, jejíž maminka se zatím s uslzenýma očima vrátila, tam položila velký smotaný papír.

Na konci mše ji otec požádal, aby nám ukázala, co to je. Na papíře byla temperkami namalovaná tvář. Na otázku kdo to je odpověděla: „To je moje teta, ona je teď v nemocnici. To mi dala moje sestřenice.“ Otec s klasickou netaktností cosi poznamenal a já viděla ty dvě malé slzy v očích té dívky. Složila jsem si dohromady celý příběh sestávající se z bodů motorka – teta – nemocnice. Ať už byla pravdivá kterákoliv z mých teorií, ani jedna nebyla moc pozitivní.

 

Večer jsem si to trošku promýšlela a vzpomínala na všechny moje „bolesti“, které v sobě mám doposud nebo které jsem zažila. Na to, když byli máma a brácha v nemocnici. Jak taťka dělal saltíčko na kole. Jak jsem se cítila, když jsem přišla o nějakého kamaráda (ne, myslím opravdu jen odcizení). Jak mi bylo, když jsem musela skončit něco krásného – a bolavého.

 

Bolest má v sobě každý. A není pravda, že jsou horší věci. V danou chvíli pro nás nic horšího neexistuje. Jsme jen my a naše bolest. Jistě, v globálním rozměru je naše trápeníčko nic. Ale nás nezajímá globální rozměr. Nás zajímá naše srdce. Naše nitro.

A ta bolest, která se v něm skrývá.