Hrozně mě fascinuje, když je v nějakém filmu sezení anonymních alkoholiků a začíná slovy: "Já se jmenuju Petr,"nebo tak podobně. Když se řeknou jména, už to přece není anonymní. To jen tak bokem.

Můj dnešní článek nebude o alkoholu, ačkoliv i to, o čem chci psát, může být (a bývá) opojné. 

Co si představíte, když se o někom řekne, že je romantik? Vzdychajícího melancholika, který sedí na lavičce a kouká na hvězdy se slzou v oku? A co když se řekne romantika? Pláž, palmy rozkývané teplým vánkem, západ slunce...

Slovo "romantika" je u nás doma zakázané. Byli jsme v létě na dovolené v severních Čechách a mamka ho používala na každý výhled, každou skálu, každou úzkou uličku tak dlouho, až poněkud pozbylo svého významu. Romantická byla otřískaná "hospoda Jamajka", romantická byla naše roubenka pod skálou, romantická byla vyhlídka na špičce pískovcové jehly, romantická byla říčka, louka, Liberec, zkrátka a dobře všechno. 

Jenomže...co je tedy ta romantika? Já nevím, tohle slovo běžně používám v ironickém tónu, ale tak nějak cítím, že romantikou by se dalo nazvat cokoliv, při čemž se mi tak trochu zastaví srdce, chvíle, kdy jen tak stojím a koukám a říkám si: "Pane Bože, to je krása!", kdy se mi zatají dech a udělá malinko husí kůže, kdy najednou nechci a nemůžu spěchat, kdy mám v žaludku takový zvláštní hřejivě lechtavý pocit, kdy se mi možná malinko orosí oči...

Romantika je v obitém nádraží i v projíždějícím vlaku, romantický je starý hrad, úzká ulička nebo zarostlý park, romantické je všechno, co je krásné. A občas i to, co zas tak moc krásné není.

Hledání míst s geniem loci může být stejně návykové jako pití alkoholu. Člověk si snadno vypěstujet závislost na krásných výhledech, na podzimních barvách, na západech slunce. Pláče na rozhlednách a na polních cestách. Rozněžní ho jen zvuk vlaku, šum větru či vody. Hledá zlato v kalužích a na podzimních cestách. Z cest si vozí kamínky a květiny vložené mezi listy knížek. V neutěšené plískanicové dny má nepřítomný pohled a před nevidoucíma očima mu běží "filmy" z krásných míst, na nichž se kdy ocitl.

Je třeba romantiky léčit? Někteří si myslí, že ano. Že realita je tvrdá a není v ní místo pro lidi, dojímající se nad květem mateřídoušky. Hm, smutné.

Jenže, víte, kdyby někdo svolal takové sezení anonymních romantiků, mám dojem, že při představování by zaznělo i "Jmenuji se Bůh". Protože to byl přece Bůh, kdo stvořil všechnu tu krásu, která nás bere za srdce. Byl to on, kdo každou věc udělal s láskou a udělal ji pro nás, abychom se z ní mohli těšit. V šesti dnech stvořil takovou krásu, že jsme ji nedokázali jakožto lidé svými díly překonat a nikdy to nedokážeme. Pokud tedy bereme romantika jako milovníka krásy, je Bůh největším romantikem, protože on krásu stvořil. Není to moc troufalé? říkám si, jak to tak po sobě čtu. Možná ano, zní odpověď, ale něco mi brání poslat tento příspěvek do hlubin Koše. 

Na závěr bych si dovolila zveřejnit jednu svou starou "rádobybáseň", kterou jsem psala na břehu potůčku, kolem kapradí a maliny. 

Sedla jsem na starou, zetlelou kládu.

Prošla jsem mokrou a zelenou travou.

Vylezla na skálu, nedbajíc´ pádu.

Všude jsem hledala krásu. Tu pravou.

 

Kláda mi košili špinila hnědí.

Tráva mi kalhoty zmáčela celé.

Z výšky jak padati i jiní vědí.

Krása se podobá – písničce znělé?

 

Pod kládou ležela ulita šnečí.

A v trávě našla jsem kapičky rosy.

Z výšky zas padati snílkům vždy svědčí.

Na krásu pozor! To romantik prosí!

 

Těšme se z krásy kolem, protože ji pro nás, pro tebe, pro mě, vymyslel a vytvořil největští ze všech romantiků. Těšme se z ní a děkujme mu za to, že je na co se dívat.