Nikdy by mě to nenapadlo, ale už je to tak – píšu článek o politice. O politice, o blížících se volbách a o starých rodinných křivdách.

 

Nedávno jsem čekala na zastávce a rozhlížela se kolem. Najednou koukám – na sloupku elektriky byly dva plakáty KSČM. Jeden z nich byl úplně normální (normální z vizuálního hlediska), ale na druhém byl vyveden slogan: „Smysluplná politika – tvrdá práce zahradníka!“ Nejdřív se ve mně vzbouřil poeta, jelikož to byl očividně rým typu „Na břehu rybář sedí, na vodu blbě hledí.“ Hned potom mě napadlo, že je to třeba recese. A konečně mi došlo, že to tady někdo myslí smrtelně vážně. A bylo mi z toho zle.

Podle počtu plakátů propagující tu či onu stranu je celkem zřetelné, že volby se blíží. A podle počtu volebních plakátů s třešničkou je rovněž celkem zřetelné, že strana, kterou jsme ani ne před čtvrt stoletím vyzvonili, posiluje. Jen si vzpomeňte na nedávnou zprávu, o kolik vzrostla volební prefrence komunistů. Není to děsivé? Jak k tomu může dojít? Naši vždycky říkali, že komunistů je sice málo, ale k volbám jdou všichni. Teď je jich podle všeho víc. Ale kdo to je? Mladí lidé? Nebo generace našich rodičů či prarodičů, kteří si řekli, že dřív bylo opravdu o dost líp? Nejsou to mí vrstevníci, kteří neví, komu dát hlas a chytili se na třešňovou propagandu? A nechytli se na ni proto, že jim nikdo nevykládal o minulosti?

V tom je jistě taky problém. Nezájem mé generace o potíže generací minulých. Koho by to zajímalo, že… O křivdách je lepší mlčet. A mladé lidi nezajímá historie (je to už historie, i když stále horká) prostě z principu. Na škole jim o tom nikdo nic neřekne, doma taky ne a určitě to není oblíbené diskuzní téma na facebooku. Nezajímá nás to – a až začne, může být pozdě.

Vzestup komunistů nejspíš ovlivní nejdřív komunální politiku. Logicky. Když si vzpomenu na poslední volby do zastupitelstva našeho malého Absurdistánu, vře ve mně žluč. Mohli jste volit kohokoliv, protože stejně nakonec vznikla povedená modro-oranžovo-rudá koalice. Ke spokojenosti šech zúčastněných „politiků“. Hlavně zůstat u žlabu.

Včera u nás byla babička a nějak jsme se dostali k tomuto tématu. A z mých rodičů a prarodičů se vyhrnuly děsivé příběhy lidí, kteří za minulého režimu podléhali pravidlu „Kdo není s námi, je proti vám.“ (Mimochodem, v Bibli stojí: „Kdo není proti nám, je pro nás.“Mk 9,40)

Jen stručně a jen rodinné „stříbro“. Babiččinu otci ve Valašských Kloboukách zabavili obchod a ona se nemohla stát učitelkou. Skončila v kanceláři nad papíry. Smutný konec snu…  Její dcera v páté třídě zažívala peklo, protože její třídní byla rudorudá komunistka a teta byla oficiálně přihlášená do náboženství. Otec druhého dědečka byl zavřený. Než ho zavřeli, byl taky komunista… Vrátil se s podlomeným zdravím a jako zlý a zahořklý člověk. Druhá babička sice vystudovala architekturu, ale nikdy nedělala to, co si opravdu přála. Její dědeček byl statkář. A navíc – chodili do kostela…

Mohla bych pokračovat dál, ve všech čtyřech rodinách (tím myslím rodiny babiček a dědečků) se táhlo něco, co se pánům nahoře nelíbilo. Proto mě děsí jejich možný návrat. Tedy, v dnešní době by to snad nedopadlo tak hrozně jako posledně, ale stejně…

 

Víte, když jsem viděla ten plakát, mrazilo mě v zádech. Potom jsem v tramvaji zpozorovala plakátek TOP09 – Držte se, na oranžovou zabrzdíme. Bylo to vtipné a trochu uklidňující. Na oranžovou nebo na červenou, to už v dnešní době začíná být jedno. Jen otázka, jestli při tom brždění nepadneme všichni na hubu (s prominutím).

 

A co že se chtělo říct tou tvrdou prací zahradníka?

Přece to, co ví každý čtenář detektivek: že vrahem je vždycky zahradník.

 

 

POZN.: Podotýkám, že politice vůbec nerozumím a vím o ní jen to, co nás učili ve škole – že když se kamarádí opačné strany poltického spektra, něco je moc špatně.