řekl jeden moudrý člověk, jehož jméno jsem bohužel zapomněla, a měl pravdu. Přátelství je pouto u některých silnější než pouto příbuzenské. Člověk si nevybere rodiče, nevybere si sourozence, ale přátele si vybrat může a taky to dělá.

Bohužel není vždycky všechno stoprocentní. Přítel něco řekne, udělá – a najednou zjistíte, že na něj máte zlost, že kvůli němu pláčete, že ho proklínáte, že byste ho nejradši už nikdy neviděli. Potom vám to třeba začne být líto, vzpomínáte na všechno hezké, omlouváte ho, snažíte se odpustit mu – a pokud je všechno jak má, opravdu mu odpustíte a zase je to dobré.

Vzpomeňte si, kdy naposled vám váš přítel ublížil. Kdy jste vy ublížili jemu. Kdy jste se pohádali, kdy jste si něco vyčítali, kdy jste se z něčeho vinili. Jak to dopadlo? Smířili jste se? Odpustili jste si? Omluvili jste se? Nebo ještě pořád je mezi vámi napětí? Nebo se spolu dokonce nebavíte?

Na přátelství je nejtěžší překousnout chyby ostatních. Smířit se s nimi, přijmout je a naučit se s nimi žít.

Přátele musíme milovat, i když jsou umanutí a zbytečně riskují. I když si rádi něco dokazují. I když si z vás utahují trošku ostřeji než jen dobrosrdečně. I když vám ublížili. I když mlčí ve chvílích, kdy se vám to nezdá vhodné. I když jsou trošku agresivnější, temperamentnější. I když chodí pozdě. I když zapomínají na domluvené srazy. I když se z domluvených srazů omlouvají na poslední chvíli. I když na vás vytahují kostlivce ze skříně. I když hodně mluví. I když dělají nevhodné vtípky. I když vám zapomínají telefonovat. I když se neozvou celé měsíce. I když vám řeknou hodně ošklivých věcí. I když vám neřeknou to, co chcete slyšet. I když se vám nelíbí jejich styl. I když se vám nad jejich chováním někdy dělá husí kůže. I když si nepamatují všechny společné zážitky. I když vás přestanou zdravit. I když někdy vyvádějí blbosti. I když na vás zapomenou a potom se chtějí vrátit.

Přijměme světla i stíny svých přátel. Přijměme je takové, jací jsou. Přijměme je s jejich mouchami a nechtějme po nich změnu. Kdyby přestali být tvrdohlaví, kdyby si z vás přestali dělat legraci, kdyby vám volali čtyřikrát denně, kdyby se začali chovat rozumně, kdyby začali kopírovat váš styl, kdyby vám přestali svěřovat svá temná tajemství, kdyby ztratili svou energii, kdyby najednou nedokázali mlčet, kdyby byli zkrátka a dobře dokonalí, nebyli by to ti samí lidé, nebyli by ti stejní, které milujete. Musíme je brát takové, jací jsou, respektovat jejich chyby, naučit se s nimi žít.

Vždyť i oni musí žít s námi, i jim na nás vadí tisíc věcí, i oni se musejí přizpůsobit našim náladám, respektují naše nešvary. Nejen my si vybíráme přátele – i oni si vybírají nás. Přátelství není záležitost jednoho, ale dvou lidí. A ani jeden z těch dvou není samozřejmě dokonalý, často dokonce naopak. Naučit se brát svého přítele takového, jaký je, znamená také snažit se smířit sám se sebou. Když nepřijmu sám sebe takového, jaký jsem, těžko mě tak může přijmout někdo jiný.

Mám pocit, že jsem se do toho (jako obvykle) poněkud zamotala. Snad jsem ale dosáhla kýženého cíle: abyste se i vy zamysleli nad svými přáteli, nad malichernými či vážnými hádkami, které vás odcizily, abyste zkusili odpustit, zapomenout, vrátit se, obnovit ten nejkrásnější mezilidský vztah… Abyste si připomněli všechny lidi, které máte rádi a kteří mají rádi vás, nehledě na rozdílnost věku, pohlaví, názorů, stylu, povahy. Abyste si připomněli všechny krásné zážitky. I ty smutné. I ty ošklivé. Abyste si uvědomili, že nejste sami.

Přátelé, ti praví, jsou vzácní jako šafrán. Pěstujme si je, zalévejme vlídným slovem a porozuměním.

A máme-li pocit, že jsme je ztratili, dobře si promysleme, nejde-li odpustit a zkusit to znovu.

A připomínám, že nejen my máme co odpouštět. Jak jsem už říkala, přátelství se týká dvou lidí. Možná, že jsme to byli my, kdo ublížil, a odpuštění čeká na nás…