...je vlastně hrozně depresivní období.

Jen si to vemte - zima je sice mrtvá, ale má v sobě naději n ajaro, na nový život. Jaro je objevování nového, čas zrodu a růstu. V létě všechno září, zelená se, dospívá. 

Ale podzim...V co může doufat podzim? Jen v postupné odumření, zetlení, utopení se v mlze, čeká jen na příchod zimy, čeká jen na smrt....

 

Podzim...

...je vlastně hrozně krásné období. Je pozvolný, pohodový, nikam se nežene. Nedá se nějka ohraničit jako třeba zima - ta začíná sněhem a/nebo teplotami pod nulou a zmizením téhož končí. 

Ale u podzimu je to jiné. Podzim je nejdřív usínající léto a potom probouzející se zima. A přestože by se dalo říct, že podzim je jen slovo, že de facto neexistuje, má své určité a  nezaměntelné atributy. Jeho alegorií by mohl být rozesmátý panáček v odrbaných lacláčích, na hlavě věnec z vína, v kapsách jablka a hrušky, v jedné ruce džbán burčáku a vdruhé deštník.

To je kouzlo podzimu. Jeho lenost. Slunce hřeje stále míň a míň, nepálí, jen hladí, loučí se, mraky se na nebi drží déle a jsou temnější, častěji prší, stromy se změní v pochodně, a najednou má člověk listí po kolena, na vinohradu obírá zapomenuté hrozny, nohavice má zvlhlé jinovatkou a na ramena se mu snáší první zimní vločky...

Mám podzim ráda. Nejdřív je rozesmátý (to dělá to víno) a potom uplakaný (i tím je vinno víno). Země se češe, čistí si zuby a obléká si noční košili. Zima jí natřepe polštář i peřinu a dá pusu na dobrou noc. A země jde spát a zima ji hlídá, aby se nevzbudila dřív, než do ní šťouchne jaro.

 

Ano, podzim je depresivní, protože mnohé, co se ke spánku uloží, už se neprobudí.

Ale na druhou starnu má v sobě tolik krásy... I v té ranní mlze, i ve velzlém vlhku. Protože přes všechnu beznadějnost blížící se zimy je podzim příslibem. 

Podzim je vlastně jedno velké loučení. Loučení je smutné, ale, jak praví pan Svěrák ve Vratných lahvích, aby mohlo být nějaké vítání, musí být nejdřív loučení.

Takže nepropadejme podzimním splínům.

Zima uběhne cobydup a my zase přivítáme jaro.