Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás přliš z člověka.

(Jan Skácel, Malá nádraží)


Jsou krajiny, které když spatříte, chce se vám plakat.

Jsou místa, na která když přijdete, chce se vám smát.

Jsou cesty, po kterých kráčíte s ohromnou chutí tančit.

To ty vzpomínky. Jsou takřka zákeřné - stále se skrývají někde v hlavě. Zatlačilo je tam kde co - možná čas, možná snaha zapomenout, možná alkohol (ano, i to se stává). A pak někam přijdete a jsou venku. Vyrojí se jako mravenci z rozbitého mraveniště. Vyskočí jako čertík z krabičky.

Co se stane dál, je různé.

Někdy jsou to vzpomínky, na které je lepší nemyslet. Špinavé, potrhané, se zlomyslným šklebem. Nebraňte se - každý takové máme. Vzpomínky na to, jak jsme ublížili někomu, kdo nás měl rád. Nebo jak někdo ublížil nám. 

Jindy jsou to vzpomínky, nad kterými mávneme rukou a necháme je bez zájmu proletět. Běžné. Všední. Takové, které dokazují, že každý den není svátkem a že i v našem (jinak jistě přepestrém životě) se najdou šedé chvíle.

A potom (ach ano, jsem u toho) jsou vzpomínky, které září jako hvězdy a které si toužíme nechat na povrchu paměti co nejdéle. Smějeme se z nich, pláčeme radostí či dojetím, je nám do tance, do skoku. Opakujeme si je pořád dokola, převíjíme jako film a je nám z nich neskonale krásně.

Vzpomínky nás dokážou odstřihnout od reality na zlomek sekundy nebo i na dlouhé hodiny. Jsou stále s námi a nedá se před nimi skrýt, nedá se jim bránit.

 

Když přijedu do Tuřan, defiluje mi před očima řada krásných večerů, které jsem tam strávila, ale upřímně: je jeden, který nad nimi září zcela nepřehlédnutelně. Vzpomínka na něj u mě odstartuje procesí stovek dalších, z nichž některé by byly lepší zapomenuté, ale tak nějak k celému tomu shromáždění patří.

Když stojím u nás na tábořišti, nemůžu se nikam ani hnout, protože každým krokme se kolem mě rozstřikují gejzíry vzpomínek, malých i velkých, podstatných i nepodstatných, krásných i ošklivých. Někdy velmi ošklivých... Vydržela bych tam sedět celé hodiny a bez přerušení vyprávět o všem, co se mi tam kdy událo. Byla by to nekončící řada asociací

Kvůli vzpomínkám nechodím na Denisovy sady.

A kvůli vzpomínkám jsem si velmi oblíbila jednu hospodu u Lužánek.

 

Vzpomínky jsou zkrátka všude. Vyvolávají v nás příjemné i nepříjemné pocity, vybavíme si je na určitých místech, při určitých slovech či s určitými lidmi. Bez vzpomínek bychom nevěděli, kdo jsme. Nevěděli bychom o sobě nic. 

Ale na druhou stranu se to s tím vzpomínáním nesmí přehánět. Žít jen ze vzpomínek a nemyslet na teď je dost smutné - a tak snadné!

 

A proč jsem vlastně použila Malá nádraží od pana Básníka? Inu, to je prosté - v sobotu jsem stála na klasickém nádražíčku s dřevěnými oprýskanými sloupy a prvorepublikovými suchými záchodky a čekala jsem na vlak se svou sestřičkou, obě příjemně unavené po krásném výletě. Bylo tam ticho, všude podzim, jednokolejka ještě s dřevěnými pražci. Až jednou zmizí tahle malá nádraží, zapomenutá vprostřed polí, napadlo mě, přijde svět o hodně. Bude o dost míň poezie. Míň vzpomínek. A o dost víc všedních návratů.

Což by byla myslím škoda. 

Protože právě k takovým místům, jako je to nádraží, se váží vzpomínky nejhezčí. 

 

Pozn.: Omlouvám se, ale když to po sobě čtu, zdá se mi, že jsem se zamotala sama do sebe. Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném. O podzimní Vysočině, o kouzlu známých míst a o tom, jak je fajn se na ně vracet s lidmi, které máme rádi. Škoda, že to nevyšlo. Správná slova se nerodí jen tak, na zavolání. Na ty se musí počkat. Takže článek o místech a lidech, jež milujeme, bude někdy jindy. Doufám.