Píšu zrovna Vám, protože se mi zdá, že mne nejspíš pochopíte. Já totiž při dnešní cestě ze školy pochopila pár Vašich básní a s nimi i jeden Váš pocit.

Má škola je v Černých Polích, ve čtvrti, kterou neznám, a já šla do centra pěšky. Bylo půl sedmé, polosvětlo-polotma, trošku zima - a já objevovala nové kouty Brna. Popravdě netuším, proč jsem pohodlně nenasedla do tramvaje a neodjela domů. Jenže já podlehla volání. Kdo volal, to nevím. Asi město. Ulice. Dálka... Musela jsem se hodně přemáhat, abych potlačila iracionální touhu rozběhnout se první ulicí, která mi padla do oka, ale želbohu vedla opačným směrem, než jsem chtěla, kamsi k Obřanům.

A tak jsem se vnořila do úpravných ulic s kovanými ploty a růžemi v předzahrádkách. Po pravé straně jsem měla podlouhlé pavlačáky a za chvilku jsem se napojila na kolmou ulici plné krásných vil. Občas se mi otevřel pohled na hasnoucí - rozsvěcující město. Špilberk zářil jako...nevím. Máte ho k něčemu přirovnaný? Zdál se mi jako ve vitríně.

Poprvé v životě jsem šla kolem vily Tugendhat. Postavili si ji na pěkném místě, jen co je pravda. Takový výhled bych brala a možná bych i přežila, že je půl domu proskleného.

Potom se ulice začla měnit. Nejdřív se domy zmenšily a přitulily k sobě, potom se naopak zvětšily na všechny strany a potom jsem vylezla na Drobného a to už bylo úplně jiné město. 

Klid vystřídal hukot aut. Prokličkovala jsem na Českou a pak přes náměstí Svobody (kde jsou mometálně slavnosti regionů) na Hlavní nádraží, kde jsem nastoupila do tramvaje (šaliny) a odjela domů.

Pane Skácele, já dneska pochopila Vaši lásku k Brnu. Šla jsem setmělým městem a recitovala Vaše básně. A taky svoje. A možná i nějaký ten remix. Ale na tom nesejde, poezie jako poezie. 

Říkala jsem si, co byste Vy říkal na nové Brno. Změnilo se, to je jisté. Zda k lepšímu či horšímu, to se nedá říct, nejsem povolaná to soudit. Ale jedno je jisté - dnes večer, když jsem plula městem, ponořená do jeho zářicích oken, sledovaná a přece neviděná, když jsem procházela po ulicích, jimiž procházely už tisíce jiných, když jsem se dívala na vše staré a známé novýma očima, myslela jsem na Vás. Každou chvíli jste mohl vyjít zpoza rohu, každou chvíli jsem Vás mohla minout, ale (důvody jsou zjevné), nestalo se tak ani tak.

 

Pane Skácele, přeju si poslat Vám tento dopis a vědět, že si ho přečtete. Že třeba v těch rozlitých slovech najdete hlavu a patu. A že se jednou sejdeme a budete mi vykládat o Vysočině, o Brně, o studánkách, o nejbližší vině a o tom, který den je vhodný k umírání. Mohli bychom se projít přes Zelný rynek, přes Lužánecký park, mohl byste mi ukázat to své Brno a já bych Vám zase ukázala to svoje.

Minuli jsme se v čase, pane Básníku. Zamávala jsem Vám do vitríny knihkupectví na České a když jsem míjela Zelný trh, hlavou mi zcela jasně zněla Vaše slova, až jsem se otočila, nejdete-li za mnou:

        "Tramvaje jako šperky ze zlata

          a rozsvícená nikde vrátka

          a davy proudí na zelenou

         zdymadla města - křižovatka

 

         Záhy však upadají do tmy

         domy a okna na Radlase

         a město které tolik musím

         usíná a propadá se

 

        A najednou jsem v Brně sám

        a mraky letí bůhvíkam

        jak chvatně natrhané kvítí

 

       A do kopce spí Zelný rynek

       a nad ním jako mandarinek

       (ten k nedostání) luna svítí"

Mnoho se změnilo, pane Skácele, jedno je však jisté - ač jste mrtev už téměř čtvrt století,  žijete dál ve svých verších a v těch, kterým tyto verše rezonují v srdcích.

           Se srdečnými pozdravy

               Vaše

      Kateřina Sedláčková

(V Brně, dne 9. 10. 2012)